Článek
6. Kapitola: Valčík s nepřítelem
Velký sál markýze z Penhallow zářil tisíci svíčkami v křišťálových lustrech. Vzduchem se linula vůně drahých parfémů a tóny smyčcového orchestru. Když však lokaj u vchodu vyvolal jména lady Evy a Juliana Vance, hraběte ze St. Claire, hovor v sále rázem utichl.
Všechny pohledy se upřely na ně. Eva měla na sobě své starší, ale vkusně upravené smaragdové šaty. Julian, dokonale elegantní v černém fraku, jí galantně nabídl rámě. Společně vypadali jako nejmocnější pár v místnosti.
„Usmívejte se, Evo,“ zašeptal Julian, když ji vedl středem sálu. „Polovina těch lidí čeká na váš pád. Nedopřejte jim tu radost.“
Orchestr právě spustil rychlý valčík. Julian ji bez pýtání vzal kolem pasu a vtáhl na taneční parket. Eva nestihla zaprotestovat. Jakmile se však začali pohybovat do rytmu, zjistila, že Julian tančí s naprostou jistotou a lehkostí. Vedl ji pevně, ale s respektem. Každá otočka, každý pohled jeho tmavých očí v ní probouzel zvláštní neklid. Na okamžik zapomněla na dluhy, na zničený lom i na mráz za okny. Existovala jen hudba a muž, který ji držel v náručí.
„Tamhle u krbové římsy,“ promluvil Julian tiše těsně u jejího ucha, aniž by přerušil plynulý pohyb v tanci. „Ten muž s monoklem, co nás pozoruje. To je lord Archibald, váš soused.“
Eva se přes Julianovo rameno nenápadně podívala. Lord Archibald se tvářil kysele a nervózně si pohrával s pečetním prstenem.
„Archibald?“ podivila se Eva tiše. „Proč by mi škodil? Vždyť byl otcovým přítelem.“
„Byl přítelem, dokud váš otec žil,“ odtušil Julian a pevněji ji stiskl v pase, když dělali závěrečnou otočku. „Archibald si už dlouho brousí zuby na vaše pozemky. Chtěl je koupit za babku, až zkrachujete. Moje sázka s vámi mu zkřížila plány. To on najal lidi, aby vám zničili stroje. A pokud se nemýlím, právě se chystá opustit sál. Pojďme za ním.“
