Článek
O pět let starší, ochranářský, přitom citlivý a vtipný. Když jsem byla malá, učil mě jezdit na kole, smál se, když jsem mu říkala „můj rytíř“. A on se tím opravdu snažil být.
Jenže v osmnácti se změnil. Začal se ztrácet i v malých věcech. Jednou nezavolal, pak nepřišel na oslavu, nakonec i na Vánoce. Pořád říkal, že má „svoje starosti“.
A pak jednoho dne prostě zmizel.
Nezvedal telefon. Nebyl doma. Neozval se ani našim.
Mysleli jsme nejdřív, že si potřebuje odpočinout. Že je to jen fáze. Ale uplynuly dny, týdny, měsíce – a David nikde.
Policie ho vyhlásila jako pohřešovaného. Zjišťovali, jestli neutekl do zahraničí, jestli neměl dluhy. Ale nic.
Jako by se rozplynul.
A já každý večer koukala na jeho starou fotku a přemýšlela, kde je. A jestli vůbec ještě žije.
Uběhlo pět let. A já se naučila žít s prázdným místem v hlavě. Vždycky tam byl – a najednou nebyl.
Do deníku jsem si napsala:
„Už tě nehledám. Ale každý den se za tebou otočím.“
A tehdy, o pár dní později, to přišlo.
Byla jsem v tramvaji, cestou z práce, když mi pípne zpráva z neznámého čísla:
„Ahoj. Jestli můžeš, přijeď zítra do Brna. Park Lužánky. V deset. D.“
Zůstala jsem zírat na displej.
„D.“
Mohl to být on? Po pěti letech? Nebo jen někdo s krutým smyslem pro humor?
Celou noc jsem nespala. Ráno jsem nasedla do prvního vlaku do Brna. V parku jsem byla už v devět.
A v deset… tam stál.
Hubenější, s vousy, oči unavené, ale pořád to byl on. Můj bratr.
Zůstali jsme stát naproti sobě.
„Ahoj,“ řekl.
A já ho objala. Neřekl nic víc. Jen pevně držel.
Sedli jsme si na lavičku.
„Promiň,“ začal.
A pak mi vyprávěl. Že se dostal do průšvihu. Do drog. Do špatné party. Že se bál, že by nás stáhl dolů.
„Musel jsem zmizet, Saši. A nechtěl jsem, abyste mě hledali. Protože jsem se styděl.“
Dostal se až do Španělska. Dva roky žil v komunitě. Pracoval na vinici. A když konečně stál na vlastních nohou, trvalo mu další dva roky, než našel odvahu ozvat se.
„A proč jsi napsal mně?“
„Protože ty jsi jediná, která mě vždycky viděla takového, jaký jsem. Ne jaký mě chtěli mít ostatní.“
Dnes je to rok, co jsme se znovu potkali. David se vrátil do Česka. Má práci. Občas pořád bojuje se sebou, ale je čistý.
Naše rodina ho pomalu přijímá zpět. Máma mu odpustila. Táta to má těžší – ale snaží se.
A já?
Každý den děkuju za tu jednu jedinou zprávu, která mi přistála do mobilu.
A která mi vrátila nejen bratra – ale i víru, že někdy návraty přicházejí, i když už v ně nedoufáme.
