Článek
Když máma zemřela, žili jsme spolu v našem domě ještě pár let – než jsem se vdala a odstěhovala. Zůstával sám, ale nikdy si nestěžoval. Nikdy nemluvil moc o minulosti. „To už je pryč,“ říkával. A vždy tvrdil, že je jedináček.
Neměl žádné sourozence, žádné sestřenice, žádné příbuzné, které bych znala. Všechno působilo jako naprosto běžná, trochu uzavřená rodina.
Až do jeho smrti.
Po pohřbu jsem zůstala v domě pár dní, abych vyřídila formality a prošla jeho věci. Táta si všechno schovával – účtenky z osmdesátých let, staré mapy, krabičky od čaje. Nic podstatného.
Ale na dně jedné zásuvky v ložnici, pod složkami s doklady, byl úhledně zabalený balíček obalený novinami z roku 1995.
Rozbalila jsem ho.
Uvnitř byla fotografie.
Svatba. Dva mladí muži ve staromódních oblecích. Stáli vedle sebe, drželi se za ruce. Vedle nich stáli dva svědci – žena a další muž. Všichni se usmívali. Byla to klasická svatební momentka.
A ten vlevo byl můj otec.
Mladší, s delšími vlasy a hranatější tváří – ale poznala bych ho kdekoli.
A vedle něj někdo, koho jsem nikdy v životě neviděla.
Zadní strana fotky byla popsaná:
„Tonda & Radek – 1982, Bratislava“
Srdce se mi rozbušilo. Tonda – to byl táta. Ale Radek? Kdo to byl? A co to znamenalo?
Byla to skutečná svatba? Jen symbolická? Proč o tom nikdy nemluvil?
Začala jsem hledat. Prošla jsem všechny jeho staré deníky, ale našla jsem jen jednu zmínku:
„Dnes jsem ho viděl po 10 letech. Stárneme. Ale pořád jsme stejní.“
Bez data. Bez dalších detailů.
Napadlo mě prohledat staré doklady, i pojištění. Nakonec jsem v šuplíku našla složku nadepsanou R. H. – osobní. Uvnitř byla kopie parte. Zemřel v roce 2000. Radek Hrdlička. Věk by odpovídal.
A pak dopis. Neodeslaný.
„R.,
**často přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych zůstal. Kdybych měl odvahu. Místo toho jsem odešel, vzal si ženu, vychoval dítě – a předstíral, že jsem někdo jiný. Ale ty jsi byl můj domov. Můj začátek. A moje největší ztráta. T.“
Zadržela jsem dech. Bylo to jako číst cizí život.
Vzpomněla jsem si na jednu zvláštní věc. Vždy, když šly v televizi filmy s LGBT tematikou, otec je buď přepnul, nebo odešel z místnosti. Nikdy to nekomentoval. Nikdy se k tomu nevyjadřoval.
Tehdy mi to nepřišlo nijak zvláštní. Ale teď to dávalo smysl.
Mlčel celý život.
Řekla jsem to svému muži. „Myslíš, že byl gay?“
„Možná. Nebo bisexuál. Ale hlavně – zjevně miloval někoho, koho si nemohl nechat.“
„A co my? Co máma?“
„Možná ji měl taky rád. Ale jinak. Nebo možná si vybral jistotu. Dobu si nevybíral.“
Uložila jsem fotku do alba. Nechala jsem ji tam – vedle jeho svatební fotky s mámou.
Ne proto, že bych chtěla dělat symbolická gesta. Ale protože mi připadalo fér, aby oba jeho životy měly svoje místo.
Aby ani jeden nezůstal skrytý na dně zásuvky.
