Článek
Brala jsem to jako samozřejmost. Když bylo potřeba zůstat déle, zůstala jsem. Když bylo potřeba vzít práci domů, vzala jsem ji. Říkala jsem si, že se to počítá. Že si toho někdo všimne.
Nevšiml.
Přesčasy nezačaly najednou. Připlížily se potichu.
Nejdřív „jen dnes“.
Pak „tento týden je náročný“.
A nakonec to byl stav.
Odcházela jsem poslední.
Maily psala večer.
Dovolenou jsem si brala s notebookem.
Když jsem byla unavená, řekla jsem si, že to přejde.
Když mě něco bolelo, že to vydržím.
Vždycky se našel důvod.
V práci o mně říkali, že jsem spolehlivá.
„Na ni je vždycky spoleh.“
„Ta to zachrání.“
„Ta to vezme.“
A já to brala jako pochvalu.
Jako důkaz, že jsem důležitá.
Tělo se ozývalo dřív než já.
Nejdřív nespavost.
Pak bolesti hlavy.
Nakonec únava, která neodešla ani po víkendu.
Jednou ráno jsem se nedokázala zvednout z postele.
Ne proto, že bych nechtěla.
Proto, že to nešlo.
Lékař byl stručný.
„Vyčerpání.“
„Musíte zpomalit.“
„Okamžitě.“
Dostal se mi papír do ruky. Neschopenka.
Poprvé po letech jsem měla oficiální povolení zastavit.
Měla jsem strach.
Ne z nemoci.
Z práce beze mě.
První den jsem čekala, že někdo zavolá.
Druhý den jsem kontrolovala telefon.
Třetí den jsem si uvědomila, že se nic neděje.
Žádná zpráva.
Žádný dotaz.
Žádné „jak ti je“.
Jen jeden e-mail:
„Prosím přepošli soubory.“
Ležela jsem doma s teplotou a sledovala, jak svět běží dál.
Porady se konaly.
Úkoly se rozdělily.
Termíny se dodržely.
Beze mě.
Nejvíc mě nebolelo tělo.
Bolelo mě zjištění, že moje obětavost nebyla vidět.
Že mé „vždycky můžu“ neznamenalo „jsi nenahraditelná“.
Znamenalo to jen:
„Vždycky to zařídí.“
Po týdnu mi kolega napsal:
„Kdy se vrátíš? Máme toho hodně.“
Ne „chybíš“.
Ne „doufám, že je ti líp“.
Jen termín.
Měla jsem dost času přemýšlet.
Kolikrát jsem ignorovala signály?
Kolikrát jsem si řekla, že ještě vydržím?
Kolikrát jsem dala práci před sebe?
A proč.
Protože jsem si myslela, že hodnota se měří výkonem.
Že když přestanu, přestanu být důležitá.
Ukázalo se, že jsem byla důležitá jen dokud jsem fungovala.
Když jsem se vrátila, nic se neptalo.
„Tady máš úkoly.“
„Tohle se mezitím změnilo.“
„Musíme dohnat skluz.“
Nikdo se nezlobil.
Nikdo se neradoval.
Byla jsem zpátky. To stačilo.
Tentokrát jsem začala jinak.
Odcházela jsem včas.
Neodpovídala večer.
Říkala jsem „ne“, i když se mi třásl hlas.
Svět se nezhroutil.
Dnes vím jednu věc:
Práce si zvykne na všechno.
Na přesčasy.
Na oběti.
Na ticho.
Ale tělo ne.
A když se ozve,
nečeká, až si toho někdo všimne.
Zastaví vás samo.
A někdy to, že si nikdo nevšiml,
není důkazem vaší zbytečnosti.
Je to varování,
že jste si přestala všímat sama sebe.
