Článek
Nezůstala jsem ani proto, že bych v ní byla dobrá.
Zůstala jsem proto, že byla známá.
Každé ráno jsem vstávala s pocitem těžkého tlaku na hrudi. Ne paniky. Spíš tiché rezignace. Věděla jsem přesně, co mě čeká. Stejné chodby. Stejný pach kávy a únavy. Stejné rozhovory, které se tvářily důležitě, ale nic neměnily.
„Aspoň je to jisté,“ říkala jsem si.
„Aspoň víš, co máš.“
Nenáviděla jsem tu práci. Ale nenáviděla jsem víc představu, že bych ji neměla.
Strach ze změny nebyl hlasitý. Neříkal odejdi ani zůstaň. Jen mi každý den šeptal, že cokoliv jiného by mohlo být horší. Že jinde bych selhala. Že bych si to vyčítala. Že bych byla nezodpovědná.
Tak jsem vydržela.
Vydržela jsem nepřátelské ticho v kanceláři.
Vydržela jsem pocit, že se zmenšuji pokaždé, když otevřu pusu.
Vydržela jsem, že mě nikdo neposlouchá — a já už ani nemám potřebu mluvit.
Nejhorší nebyla únava.
Byla to otupělost.
Přestala jsem si představovat budoucnost. Přestala jsem plánovat. Když se mě někdo zeptal, kde se vidím za pět let, odpověděla jsem vtipem. Pravda byla, že jsem se neviděla nikde. Jen pořád tam.
Jednou jsem si uvědomila, že se mi změnil hlas. Byl plošší. Opatrnější. Méně můj. Začala jsem si dávat pozor, abych nebyla „moc“. Moc chytrá. Moc iniciativní. Moc nepohodlná.
„Hlavně ať je klid,“ říkala jsem si.
To bylo moje hlavní kritérium. Ne smysl. Ne růst. Ne radost. Klid.
Jenže klid, který vzniká potlačením sebe sama, není klid. Je to pomalé vyhasínání.
Zlom nepřišel dramaticky.
Nepřišla výpověď. Ani hádka. Ani kolaps.
Přišla otázka od dítěte.
„Mami, proč chodíš do práce, když tě to tam nebaví?“
Zasmála jsem se. Automaticky. „Protože musím.“
„Aha,“ řeklo. „Tak já taky budu jednou dělat něco, co nemám rád, jo?“
Ta věta ve mně zůstala.
Uvědomila jsem si, že svým setrváním neučím vytrvalosti. Učím strachu. Učím, že je normální zůstat tam, kde to bolí, jen proto, že změna je děsivá.
A taky jsem si přiznala něco horšího: že už se nebojím změny práce. Bojím se změny sebe. Bojím se zjistit, kým bych mohla být jinde. Protože kdybych to zjistila, už bych nemohla předstírat, že nemám na výběr.
Zůstala jsem dlouho. Příliš dlouho.
A cena?
Ne byla to jen ztracená léta. Byla to ztracená důvěra v sebe. Zvykla jsem si přežívat místo žít. Zvykla jsem si, že „nějak to vydržím“ je dostatečný plán.
Dnes už vím, že strach ze změny se nikdy nezmenší tím, že mu ustoupíš.
Jen zesílí.
A že nejnebezpečnější práce není ta, kterou nesnášíš —
ale ta, ve které se naučíš nevěřit,
že si zasloužíš víc než přežívání.
