Článek
Že přijde jako rána. Jednoho dne prostě nevstanete z postele, rozbrečíte se u počítače nebo odejdete z práce a už se nevrátíte. Myslela jsem si, že to poznám včas.
Nepřišlo to tak.
Přišlo to potichu. Po malých krocích, které jsem sama považovala za normální.
Začalo to tím, že jsem si přestala brát pauzu. Ne proto, že by nebyla povolená, ale proto, že „to ještě dodělám“. Obědy u počítače, káva místo jídla, telefon v ruce i cestou domů. Říkala jsem si, že je to jen dočasné. Že je náročné období.
Pak jsem přestala odcházet včas. Ne proto, že by to někdo vyžadoval, ale proto, že jsem nechtěla být ta, co odchází první. Zůstávala jsem o deset minut déle. Pak o půl hodiny. Nikdo si toho nevšiml. Ani já ne – aspoň zpočátku.
Dalším krokem bylo, že jsem přestala mluvit o únavě. Když se mě někdo zeptal, jak se mám, odpověděla jsem: „V pohodě, hodně práce.“ Byla v tom jistá hrdost. Jako by únava byla důkazem důležitosti.
Postupně jsem začala ignorovat tělo. Bolesti hlavy, špatný spánek, podrážděnost. Říkala jsem si, že to přejde. Vždycky to přece přejde. Jenže nepřecházelo.
Nejhorší změna přišla nenápadně. Přestala jsem se těšit. Na projekty, které mě dřív bavily. Na lidi, se kterými jsem se smála. Práce se stala seznamem úkolů, které je potřeba odškrtnout. Bez radosti, bez pocitu smyslu.
Začala jsem být cynická. Kolegům jsem v duchu vyčítala, že nejsou tak zapojení. Sama sobě jsem vyčítala, že už nemám energii. Bála jsem se přiznat, že něco nezvládám. Protože jsem přece vždycky zvládala.
Vyhoření nepřišlo jako kolaps. Přišlo jako otupělost.
Jednoho rána jsem seděla v autě před prací a nedokázala otevřít dveře. Neplakala jsem. Nebyla jsem hysterická. Jen jsem tam seděla a dívala se před sebe. Prázdná. A v hlavě mi běžela jediná myšlenka: Já už nemůžu.
Ten moment byl první, kdy jsem si připustila, že to, co prožívám, není slabost. Že jsem nepřehnala signály. Že jsem je jen dlouho přehlížela.
Když jsem o tom později mluvila s odborníkem, řekl mi větu, která mi zůstala:
„Vyhoření není o tom, že byste pracovala moc. Je o tom, že dlouho pracujete bez obnovy.“
Najednou mi do sebe všechno zapadlo. Všechny ty malé ústupky. Každé „ještě to vydržím“. Každé potlačení únavy. Každý večer, kdy jsem si řekla, že odpočinek si nechám na později.
Obnova ale nepřichází sama.
Cesta zpět byla pomalá. Učila jsem se znovu vnímat, kdy mám dost. Učila jsem se odcházet, i když práce nebyla hotová. Učila jsem se mluvit o únavě bez pocitu viny.
Dnes vím, že vyhoření není selhání jednotlivce. Je to důsledek prostředí, které oceňuje výkon víc než udržitelnost. A taky důsledek našeho vlastního přesvědčení, že musíme pořád víc.
Když se dnes někdo ptá, jak poznat vyhoření, neříkám „až nemůžeš vstát“. Říkám:
všimni si okamžiku, kdy přestaneš slyšet sám sebe.
Protože vyhoření nepřijde najednou. Přichází po malých krocích. A právě proto je tak nebezpečné.
