Článek
Nechtěla jsem vzpomínat. Nechtěla jsem se ohlížet. Jen dopředu – práce, škola, podnájem, dospělost. Uzavřela jsem to za sebou jako staré dveře, které už nebudu otevírat.
Ale někdy vám život nabídne návrat. Anebo vás k němu donutí.
Bylo to krátce po třicítce, když mě oslovili z kraje, že se chystají uzavřít objekt domova, kde jsem vyrůstala. Budova půjde k zemi, administrativa se přesouvá jinam. A jestli bych nechtěla přijít, třeba jen na rozloučenou, nebo se zapojit do sbírky vzpomínek, kterou připravovali bývalí zaměstnanci.
Dlouho jsem váhala. Nakonec jsem se tam přece jen vydala. Ne kvůli sentimentu, ale ze zvědavosti. Co zůstalo? A zůstalo vůbec něco?
Areál působil menší, než si ho pamatuji. Chodby už byly prázdné, pokoje vylidněné. Ale vůně zůstala stejná – směs levného linolea, dezinfekce a dávno zaschlých slz.
Potkala jsem tam paní Jarču, bývalou vychovatelku. Seděla v kanceláři mezi šanony a stohy papírů. Objaly jsme se. A když viděla, že váhám, nabídla mi, ať si projdu spisy, než je definitivně zlikvidují.
Byl tam i ten můj.
Otevřela jsem ho. Nejprve známé věci – jméno, datum narození, záznam o přijetí. Ale pak… pak tam byl list, který jsem nikdy předtím neviděla. Nad ním tučným písmem poznámka: „K výmazu – nesdělovat dítěti.“
Bylo mi osm, když mě do domova přivezli. Tvrdili mi, že mě máma opustila. Že se o mě nedokázala postarat. Věřila jsem tomu. Chtěla jsem věřit.
Ale ten list říkal něco jiného.
Byl to úřední dopis z úřadu sociálně-právní ochrany, ve kterém stálo, že moje máma několikrát žádala o možnost mě navštěvovat. Nabízela nápravu, docházela na terapie, chtěla mě získat zpět do péče. Jenže jí to bylo zamítnuto. Úřady tehdy rozhodly, že „prospěšnější pro dítě bude trvalý pobyt v zařízení“.
Zůstala jsem stát jako opařená. Celý můj život, celé moje vnímání dětství – bylo postavené na omylu? Nebo na lži?
Nejhorší nebylo to, co jsem četla, ale vědomí, že mi o tom nikdy nikdo neřekl. A že moje máma – ta, kterou jsem si celý život představovala jako chladnou, lhostejnou ženu – možná nebyla taková, jak jsem si myslela.
Něco se ve mně zlomilo. Ne hned – ale později, doma, když jsem si ten list přetiskla a vzala s sebou. Začala jsem pátrat. A našla jsem ji.
Moje máma žije. Má jiný život, jinou rodinu, ale když jsme se setkaly, obě jsme plakaly. Hodně toho chybělo, spoustu už nedoženeme. Ale to, co mi zůstalo po letech v hlavě jako prázdné místo, začalo dostávat tvar.
Kdyby ten spis skončil ve skartovačce, možná bych se nikdy nic nedozvěděla.
Dneska vím, že pravda není vždy snadná. Ale žít s pravdou je pořád jednodušší než žít v domněnce.
A někdy stačí málo – jen otevřít starou složku v zaprášené skříni – a celý váš život se začne psát trochu jinak.
