Článek
Už jako malá jsem si hrála na rodinu, vozila panenky v kočárku a říkala jim „moje miminko“. Vždycky jsem si myslela, že až přijde ten správný čas, všechno zapadne.
Jenže život není pohádka. Po dvou potratech a jedné neúspěšné IVF proceduře mi lékař řekl tu větu, kterou jsem si nechtěla nikdy vyslechnout:
„Je mi líto, ale otěhotnět přirozenou cestou pravděpodobně nikdy nepůjde.“
Dlouho jsme s manželem mlčeli. Pak jsme se rozbrečeli. A pak jsme se rozhodli.
„Adopce,“ řekl jednou tiše, když jsme seděli na lavičce v parku. „Pořád můžeme být rodiče. Jen jinak.“
Začalo kolečko posudků, pohovorů, kurzů. Prošli jsme tím vším s nadějí. S láskou. Byli jsme připravení. Chtěli jsme dát domov dítěti, které ho potřebuje.
A po osmi měsících nám zavolali.
Byl to chlapec. Tříletý. Petr.
„Má za sebou náročné období,“ varovala nás sociální pracovnice. „Ale je to citlivý kluk. Potřebuje stabilitu.“
Zamilovala jsem se do něj hned, když jsme ho viděli poprvé. Velké oči, trochu plachý pohled, ale když se usmál, měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.
Vzali jsme ho domů. Pokoj už měl připravený. Hračky, pastelky, knížky. A já mu hned začala říkat „zlato“.
Ale realita byla těžší, než jsme si dokázali představit.
Petr měl záchvaty vzteku. Bál se tmy. Nechával si jídlo schované pod postelí. Křičel ze spaní. A mě… mě odmítal.
„Ty nejsi moje máma!“ křičel jednou, když jsem ho chtěla obejmout.
Zlomilo mě to.
Snažila jsem se. Vařila jeho oblíbená jídla. Četla mu pohádky. Učila ho, že je doma. Ale on se dál uzavíral. A já se začala hroutit.
Noci jsem probrečela. Přestala jsem jíst. Zhubla jsem sedm kilo.
A začala se bát jedné myšlenky:
„Co když ho nedokážu milovat?“
Jednou jsem to nevydržela a přiznala to manželovi. Čekala jsem odsouzení. Ale místo toho mě objal a řekl:
„I rodič, který adoptuje, má právo selhat. A má právo znovu vstát.“
Začali jsme chodit na terapii – jako pár i s Petrem. Pomalu, velmi pomalu, se věci začaly měnit. Petr jednou přišel a vlezl si ke mně na gauč. Nic neřekl. Jen se opřel.
Byl to první okamžik, kdy jsem cítila, že jsme na cestě.
Ne ideální, ne rovné, ale na cestě.
Dnes je to rok, co Petr přišel do našeho života.
Pořád je to někdy těžké. Pořád někdy křičí. Ale taky se směje. A někdy mě chytne za ruku, když usíná.
A já už se nebojím své lásky k němu.
Není taková, jakou jsem si kdysi představovala. Ale je skutečná. Rostla z bolesti, z nejistoty, ale i z odhodlání.
A i když mě to rozložilo, dnes vím, že mě to zároveň znovu poskládalo.
Jako matku.
Jinak. Ale možná opravdověji, než kdyby všechno šlo podle plánu.
