Článek
Doma se nedýchalo
Vyrůstala jsem s mámou, která mě milovala. O tom nemám pochyb. Ale byla to láska v režimu 24/7. Všude byla, všechno věděla, všechno komentovala. Kamarádky říkaly, že mi závidí, jak se o mě stará – ale za zavřenými dveřmi to byl dusivý svět plný zákazů, kontrol a výčitek.
V devatenácti jsem studovala na vysoké škole v jiném městě, ale bydlela jsem pořád doma. Máma mi ale četla zprávy, když jsem zapomněla zamknout mobil. Ověřovala si, s kým chodím ven. Když jsem se jednou neozvala do hodiny, obvolávala nemocnice.
Láska přehlušená strachem se mění ve vězení. A já jsem se rozhodla utéct. Doslova.
Jednoho dne jsem sbalila batoh, pár věcí, odložila mobil a zmizela. Ne do ciziny, jen na druhý konec republiky. Pracovala jsem v kavárně, spala u známé, našla si nový pokoj přes inzerát. Chtěla jsem začít znovu, sama za sebe.
Zprávy, které přišly pozdě
Prvních pár dní jsem měla telefon vypnutý. Když jsem ho po týdnu znovu zapnula, čekalo mě 67 zmeškaných hovorů. 43 SMS. Zprávy typu: „Ozvi se, nebo zavolám policii.“ A pak: „Mám tě, vím, kde jsi.“
To mě vyděsilo.
Druhý den za mnou do kavárny přišli dva muži v civilu. Prý že mě hledá rodina. Ukázali mi fotku mámy a řekli, že mám jít s nimi. Zpanikařila jsem. Nechápala jsem, co se děje.
Později jsem zjistila, že máma najala soukromého detektiva. Ten vypátral, kde jsem přes IP adresu a účet na Facebooku. Sehnal fotky, kde jsem se objevila v pozadí na cizích profilech. A máma mu platila, aby o mně zjistil všechno.
Šla dál. Moc daleko.
Nezůstalo to jen u toho. Obrátila se na rektora univerzity, aby prověřil, jestli tam ještě chodím. Zavolala mému bývalému příteli, kterého nesnášela, ale „potřebovala informace“. Kontaktovala mojí šéfovou a podala falešný životopis, jen aby si s ní domluvila „náhodné“ setkání.
A hlavně – dala moji fotku na internet jako „pohřešovanou“. Měla pocit, že mě zachraňuje. Já jsem měla pocit, že jsem ztratila vlastní identitu.
Z kluka, kterého jsem tehdy poznala, jsem se později dozvěděla, že když moje jméno googlil, vyskočila mu hned druhá zpráva: „Nezletilá dívka pohřešována rodinou.“ Přestože mi bylo devatenáct a byla jsem plnoletá.
Cítila jsem se jako štvaná zvěř. A jako někdo, komu vlastní máma nevěří, že ví, co dělá.
Zpět. Ale ne do starého života
Po několika týdnech jsem jí napsala dopis. Nevolala jsem, neměla jsem sílu. Napsala jsem jí, že žiju, že pracuju, že studuju dál – a že nechci být dohledávaný objekt, ale její dcera. A že ji miluju, ale tohle jí nikdy neodpustím.
Dlouho bylo ticho. Pak mi přišel balíček. Uvnitř byl přívěsek, který jsem jako dítě ztratila, a lístek: „Nevěděla jsem, jak jinak to udělat. Odpusť mi, až budeš moct.“
Trvalo mi to roky. A přiznám se – možná pořád ještě úplně neodpouštím. Ale začala jsem chápat.
Dnes spolu mluvíme. Ne každý den. Ne o všem. Ale vztah se mění – z matky a dítěte na dvě dospělé ženy, které si znovu hledají cestu. Možná je to ta nejtěžší část dospívání. Ne utéct, ale vrátit se s hlavou vztyčenou – a říct si, co bolí.
