Článek
Byl to obyčejný den – jeden z těch, kdy jen přežíváš od jednoho „mami, kde je tohle“ ke druhému „mami, já chci jinou zmrzlinu“. A pak jsem ho uviděla.
On.
Stál na druhé straně ulice. A jakmile se naše pohledy střetly, čas se na chvíli zastavil.
Marek. Moje první láska. Moje první všechno.
Chodili jsme spolu na gymplu. Byli jsme mladí, naivní, zamilovaní. Říkali jsme si, že spolu zůstaneme navždy. Ale po maturitě nás život rozdělil. Já šla na vysokou do Brna, on do Plzně. Vydrželi jsme psát si, volat si, navštěvovat se – ale po čase to vyprchalo. Nebyla v tom žádná velká hádka, žádná zrada. Jen… život.
A teď stál přede mnou. Starší. Jiný. Ale zároveň pořád stejný. A ten pohled… ten poznal všechno, co jsme si neřekli.
Přišel blíž.
„Terezo?“
„Marek?“
Usmál se. Já taky. A najednou jsem měla pocit, že je mi znovu osmnáct. Že svět je malej, nekomplikovanej, že stačí jeden pohled a všechno dává smysl.
Sedli jsme si na lavičku, děti si hrály kousek od nás. Povídali jsme si dvě hodiny. O životě. O tom, co děláme. O tom, koho máme. Marek měl taky rodinu. Dvě děti. Ženu, která prý miluje knížky a zahradničení. A přesto… v očích měl otázku, kterou nevyslovil. A já taky.
„Někdy přemýšlím, jak by to bylo, kdybychom se tenkrát nerozešli,“ řekl tiše.
Jen jsem přikývla.
„Já taky.“
Když jsme se loučili, objal mě. Krátce. Dlouze. Intenzivně.
A pak odešel.
Celou cestu domů jsem mlčela. Děti si vzadu povídaly, smály se. A já jen držela volant a měla v hlavě jedinou otázku:
Co kdyby…?
