Článek
„Je to nuda,“ řekl a zíral do telefonu. „Nemám tam signál.“
„Je to víkend,“ odpověděla jsem. „Přežiješ.“
Neprotestoval. Jen ztichl. A to mě mělo varovat.
Babička bydlela sama v domě na kraji města. Starý dům, staré zvyky. Každou návštěvu vítala stejně — koláčem, objetím a otázkou, jak moc syn vyrostl.
Tentokrát se jí ale nepodíval do očí.
Seděl shrbený, ruce v kapsách, odpovídal jednoslovně. V noci mi volal.
„Mami, můžeš pro mě přijet?“
„Co se děje?“
„Prosím.“
Bylo to poprvé, kdy jsem ho slyšela znít… vyděšeně.
Druhý den ráno jsem tam byla. Tvrdil, že ho bolí hlava. Že se mu zdály divné sny. Nechala jsem ho doma. Řekla si, že to vážně bude puberta.
Jenže příště už jet odmítl úplně.
„Ne,“ řekl pevně. „Já tam nejedu.“
„Proč?“
Mlčel.
„Udělala ti něco?“ vyjela jsem.
Zvedl oči. „Ona ne.“
Začala jsem si všímat změn. Syn zamykal dveře. Přestal spát na zádech. Když jsme projížděli kolem babiččina domu, otočil hlavu ke sklu.
Jednou v noci jsem ho našla sedět na posteli, rozsvíceno.
„Ona mě sleduje,“ řekl tiše.
„Kdo?“
„Babička,“ odpověděl. A pak rychle dodal: „Ne tak, jak myslíš.“
To mě vyděsilo víc než cokoli jiného.
Rozhodla jsem se jet k ní sama.
Babička byla jako vždy milá. Ale něco bylo jinak. V domě bylo víc zrcadel. Nových. V chodbě, v kuchyni, dokonce i u schodů do sklepa.
„To je nové,“ poznamenala jsem.
Usmála se. „Pomáhají mi pamatovat si.“
„Co?“
„Kdo jsem byla,“ odpověděla.
Smála se, ale v očích měla cosi tvrdého.
V koupelně jsem si všimla staré fotografie. Syn. Stál na ní jako malý kluk. V oblečení, které už dávno neměl. Fotka nebyla vybledlá. Byla aktuální.
„Kdy to vzniklo?“ zeptala jsem se.
„Minulý měsíc,“ řekla babička klidně. „Když spal.“
Ztuhla jsem.
„Co tím myslíš?“
„Děti spí tvrdě,“ řekla. „A některé věci se dají vidět jen ve spánku.“
Pravdu mi řekl syn ten večer.
„Ona ke mně chodí v noci,“ šeptal. „Sedí u postele. A mluví.“
„O čem?“
„O tom, jaké to bylo, když byla mladá. A že si to nepamatuje. Tak si to bere.“
„Bere co?“ vypravila jsem ze sebe.
Podíval se na mě s výrazem, který nepatřil dítěti.
„Mě,“ řekl. „Jaký jsem byl. Co jsem měl rád. Coho jsem se bál.“
Vrátila jsem se k babičce ještě jednou. V noci.
Světlo svítilo v synově starém pokoji. Otevřela jsem dveře potichu.
Seděla na posteli. Dívala se do zrcadla opřeného o stěnu.
A v tom zrcadle nebyla stará žena.
Byla tam mladá dívka. S mýma očima.
Babička se otočila.
„Nezlob se,“ řekla klidně. „Jen jsem nechtěla zmizet.“
Vzala jsem syna a odjela. Bez vysvětlení. Bez loučení.
Od té doby babičce nevoláme. Nejezdíme tam. Dům stojí prázdný.
Ale někdy, když jdu v noci kolem synova pokoje, vidím, jak si zakrývá zrcadlo mikinou.
„Pro jistotu,“ řekne.
A já už vím, že to nebyla puberta.
Byl to instinkt.
Protože děti poznají dřív než dospělí, když se někdo nechce smířit s tím, že má odejít.
A že si místo vzpomínek začne brát něco živého.
