Článek
„Do pracovny nechoď. Prosím. Není to pro tebe.“
Zasmála jsem se. Po sedmi letech manželství mi nikdy nic nezakazoval. Myslela jsem, že žertuje. Jenže on se neusmál. Podíval se na mě vážně, skoro prosebně, a zopakoval to ještě jednou.
„Slib mi to.“
Pracovna byla malý pokoj na konci chodby. Zamčený nebyl. Nikdy. Jen zavřené dveře. A pokaždé, když jsem kolem nich prošla, měla jsem zvláštní pocit, jako by za nimi někdo stál a poslouchal.
Když manžel odjel na tři dny na služební cestu, dům najednou ztichl. První noc byla v pořádku. Druhou noc jsem slyšela škrábání. Tiché, pravidelné. Přicházelo z chodby. Přesně odtamtud.
Stála jsem u ložnice a přesvědčovala sama sebe, že je to dřevo, topení, cokoli. Ale pak se ozvalo slabé zaklepání. Jednou. Dvakrát.
A ženský hlas. Tlumený, unavený.
„Už můžeš.“
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, že ho uslyší celý dům. Otevřela jsem dveře ložnice. Chodba byla prázdná. Jen dveře pracovny byly pootevřené. Přísahala bych, že jsem je nechala zavřené.
Další den jsem se snažila zaměstnat. Uklízela jsem, pustila televizi, volala kamarádce. Nic nepomáhalo. Ten pokoj mě přitahoval. Jako by věděl, že jsem sama.
Večer jsem už nevydržela.
Stála jsem před dveřmi pracovny a ruka se mi třásla, když jsem vzala za kliku. Nebyly zamčené. Otevřely se tiše.
Uvnitř byl pokoj téměř prázdný. Stůl, židle, police s deskami. A zrcadlo opřené o zeď. Velké, staré, s popraskaným rámem. Nikdy předtím jsem ho neviděla.
Zavřela jsem za sebou. A v tu chvíli se změnilo světlo. Nezhaslo. Jen… ztěžklo. Vzduch byl studený, nepříjemný.
Přistoupila jsem k zrcadlu.
Odraz byl můj. Ale ne úplně. Stála jsem rovně, ale odraz měl lehce nakloněnou hlavu. Usmíval se. Já ne.
„Trvalo ti to,“ řekl můj hlas ze zrcadla.
Ucouvla jsem. „Co to je?“ zašeptala jsem.
„Já,“ odpověděla. „Ta, kterou jsi tady nechala.“
Vzpomínky se mi nahrnuly do hlavy jako vlna. Dny, kdy jsem byla vyčerpaná. Kdy jsem si přála být někým jiným. Silnější. Klidnější. Bez strachu. Bez pochyb.
„On mi pomohl,“ pokračoval odraz. „Rozdělil nás. Vzal si tebe. Mě zavřel tady.“
Došlo mi to s hrůzou, která mi sevřela žaludek. Manžel nebyl krutý. Byl opatrný. Nezamykal ten pokoj proto, aby něco schoval. Ale aby něco udržel uvnitř.
„A teď jsi mě pustila,“ řekla druhá já a položila ruku na sklo. Sklo se vlnilo, jako by bylo z vody.
Dveře za mnou se zabouchly. Zrcadlo prasklo uprostřed a já ucítila, jak mi někdo dýchá na krk.
Když se manžel vrátil, seděla jsem v kuchyni a pila čaj. Usmála jsem se na něj. Ulevilo se mu.
„Byla jsi hodná?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem klidně.
Pracovna byla zavřená. Zrcadlo pryč. Všechno vypadalo normálně.
Jen někdy, když projdu kolem lesklých ploch, mám pocit, že můj odraz mrkne o zlomek vteřiny později.
A že se nemůže dočkat, až zůstanu doma sama znovu.
