Článek
Byla nízká, prašná a plná věcí, které „se jednou budou hodit“. Staré kufry, krabice s oblečením, rozbitá židle, lyže bez vázání. Nic, co by člověk chtěl procházet dobrovolně. Ten den jsem tam šla jen proto, že jsem hledala vánoční světýlka.
Když jsem otevřela poklop a vytáhla se nahoru, udeřil mě známý pach prachu a dřeva. Rozsvítila jsem holou žárovku a začala odsunovat krabice. A pak jsem je uviděla.
Dětské boty.
Stály u trámu, pečlivě srovnané vedle sebe. Malé, hnědé, kožené. Očividně staré, ale zachovalé. Jako by je někdo sundal včera a úmyslně je tam postavil. Nehodily se k ničemu kolem. Nebyly zaprášené jako ostatní věci. Byly čisté.
Zírala jsem na ně dlouho. Tak dlouho, až mě začaly bolet oči.
My žádné děti neměli. Nikdy. Ani teď, ani dřív. Žádné návštěvy s dětmi, žádní příbuzní, kteří by tu něco zapomněli. A rozhodně ne na půdě.
Seběhla jsem dolů a zavolala manžela.
„Byl jsi někdy nahoře na půdě v posledních týdnech?“ zeptala jsem se hned.
„Ne,“ odpověděl bez zaváhání. „Proč?“
„Nechal jsi tam něco? Nějaké boty?“
Zasmál se. „Jaké boty?“
Když přišel domů a šli jsme nahoru spolu, boty tam pořád byly. Mlčky na ně hleděl, pak se na mě podíval. Viděla jsem v jeho očích stejný zmatek, jaký jsem cítila já.
„To nejsou moje,“ řekl pomalu.
Vzali jsme je dolů a položili na stůl. Manžel navrhoval, že to mohou být pozůstatky po předchozích majitelích domu. Jenže dům jsme koupili jako novostavbu. Před deseti lety. Půda byla prázdná. Čistá. Jsem si tím jistá.
Boty jsme zavřeli do krabice a dali do sklepa. Nechtěla jsem je mít na očích.
V noci jsem se probudila s pocitem, že na mě někdo kouká. Ticho bylo nepřirozené. Žádný zvuk z ulice, žádné topení. A pak jsem zaslechla něco, co mi stáhlo žaludek.
Drobné kroky. Nad námi.
Půda.
Zadržela jsem dech a poslouchala. Krok, pauza. Další krok. Jako by se někdo učil chodit potichu. Manžel spal tvrdě. Neprobudilo ho to.
Ráno jsem našla krabici ve sklepě otevřenou. Boty byly pryč.
Na půdě stály znovu. Tentokrát ne u trámu, ale uprostřed prostoru. A mezi nimi ležel malý papírek, zažloutlý a pomačkaný.
Jedno slovo. Dětským písmem.
„Promiň.“
Začala jsem pátrat v historii domu. Staré plány, archiv, stavební dokumenty. A našla jsem zmínku, která mi udělala fyzicky špatně. Před výstavbou tu stál starý statek. A v roce 1958 tam zmizelo dítě. Nikdy se nenašlo. Policie případ uzavřela. Nehoda. Útěk. Zapomenuto.
Jenže některé věci se zapomenout nenechají.
Od té doby boty občas změní místo. Nikdy nezmizí úplně. A někdy, když je dům příliš tichý, mám pocit, že slyším na půdě tiché našlapování.
Jako by tam někdo pořád čekal, až si ho konečně všimneme.
