Článek
Starý dům, staré problémy. Ale když jeden z dělníků zvedl prkno a zavolal mě, podle jeho výrazu jsem pochopila, že tam našel něco jiného než jen prach.
„Tohle tam bylo,“ řekl a podal mi plastový sáček se zaprášeným mobilem.
Byl starý, typ dotykového telefonu z doby, kdy ještě nebyly běžné chytré hodinky, ale pořád dost moderní na to, aby byl pod podlahou podezřelý. Neměl rozbitý displej, jen se na něj přilepila vrstva prachu a dřevěných třísek.
„Patří vám?“ zeptal se dělník.
Zavrtěla jsem hlavou.
Když odešli na pauzu, vzala jsem mobil do ruky. Byl překvapivě těžký a studený. Zkusila jsem ho zapnout — nic. Až na druhý pokus se objevil matný, slabě svítící displej s jedinou ikonou:
Galerie (1)
Byl to jediný soubor v celém telefonu.
Poslední záznam.
Prsty se mi třásly, ale tapla jsem na něj.
Video se spustilo okamžitě. Obraz byl roztřesený, jako by ho někdo natáčel v běhu. První, co jsem rozeznala, byl zvuk — krátké prudké nádechy, jako když se někdo snaží nedělat hluk, ale je vyděšený k smrti.
„Někdo… prosím…“ šeptal hlas.
Byl to muž. Mladý.
Kamera se otáčela tmavou chodbou. Nějaké dveře. Něčí stín těsně za rohem. A pak ten hlas.
„Já vím, že mě slyšíš…“
Tichý, ženský. Ale ne normální. Slova byla zpomalená, natažená, jako by je někdo pouštěl přes starý magnetofon.
Natáčející muž se začal dusit strachem.
„Nech mě být… prosím…“
Kamera zablikala a na sekundu se obraz rozmazal. Když se zaostřil, viděla jsem… náš obývák. Bez nábytku, jen holé stěny. Přesně tak, jak vypadal před rekonstrukcí.
Někdo to video točil přímo tady.
Muž ustupoval kamsi mimo záběr. Vzduch byl slyšitelně těžký. A pak to přišlo — do obrazu vstoupila žena. Nebo spíš něco, co mělo ženskou postavu.
Nebyla jasně vidět, byla jen silueta, temnější než stíny okolo. Ale její oči… svítily. Teple oranžově, jako rozžhavená kamna.
„Neměl jsi to najít,“ řekla ta věc. Tentokrát čistě, bez zkreslení.
Muž upustil telefon. Kamera se skutálela po podlaze, jako by letěla po hladkém skle. Obraz byl na půl natočený směrem ke stropu. Viděla jsem mužovy nohy, jak couvají, a stín ženy, který se k němu blížil — ale nepohyboval se jako člověk. Klouzal.
Muž začal křičet. Krátce. Prudce. A pak ticho.
Jen jedno tlumené, syčivé nadechnutí.
Pak dlouhá pauza.
A pak se stalo něco, z čeho mě přejel mráz od krku až po paty.
Ta silueta se naklonila ke spadlému telefonu. A do mikrofonu, jasně, zřetelně, se ozvalo:
„Až někdo najde tohle video…“
Hlas byl šeptaný, ale ostrý jako nůž.
„…už bude pozdě.“
Obraz se vypnul.
Telefon zhasl.
A v místnosti nastalo tak hluboké ticho, že jsem slyšela vlastní srdce. Hluk zvenku, ruch dělníků, všechno jako by bylo tlumené za sklem.
A pak se mobil v mé dlani zachvěl.
Nezapnul se. Jen jednou krátce zavibroval. A na displeji, sotva viditelně, se objevila zpráva:
Nový soubor uložen. Galerie (2)
V hrdle se mi sevřel dech.
Otevřela jsem galerii.
Druhý soubor se jmenoval:
„Pohled zpod podlahy.“
A náhled ukazoval čerstvou fotku.
Fotku mě.
Stojící přímo nad tím místem, kde byl telefon nalezen.
