Článek
První noc jsem se probudila ve tři ráno. Nejdřív jsem si myslela, že mě vzbudilo hučení topení nebo klasické šumění trubek. Ale pak jsem zaslechla něco, co mi přimrazilo krev.
Mezi stoupačkami se ozvalo tiché, zadrhlé zašeptání:
„Prosím… nenechávejte mě tady…“
Otočila jsem se k hlavnímu sloupu v rohu pokoje. Ten zvuk šel odtamtud – z tmavé kovové konstrukce, která se táhla stěnou. Opatrně jsem přiložila ucho. A v ten moment se to ozvalo znovu, zřetelněji:
„Já tu jsem… pořád… prosím… otevři…“
Uskočila jsem. Rozsvítila všechna světla v bytě a zůstala sedět uprostřed místnosti, dokud nevyšlo slunce. Ráno jsem přesvědčila samu sebe, že to byl jen polospánek, nervy, halucinace z únavy.
Jenže další noc se to opakovalo. A další. A další. Hlas ženy, někdy šeptající, někdy naléhavější, vždycky přicházel ve stejnou dobu – kolem třetí.
A někdy říkal věty, které mi zněly ještě děsivěji:
„Oni mě sem dali… oni mě tu nechali…“
„Nevěř jim… nikomu…“
„Otevři dvířka… prosím… otevři…“
Dvířka stoupaček byla stará, rezavá a zamčená. Když jsem do nich zkusila klepnout, ozvalo se slabé ťuknutí – a z druhé strany jako by někdo klepl zpět.
Začalo mě to pronásledovat i ve dne. Seděla jsem u kávy a najednou ze stoupaček zaznělo škrábnutí. Otevřela jsem pračku – byla prázdná, ale z odpadu se ozvalo zasténání.
Začala jsem věřit, že v těch trubkách… je někdo.
Zkusila jsem se zeptat sousedů.
Paní naproti sebou jen trhla, jako by se spálila.
„To nic není. Starej barák. To uslyšíte každý,“ řekla rychle a zavřela dveře tak prudce, až z nich odlétla omítka.
Výtvarník z pátého patra se jen uchechtl: „Jo, slyšíš ji taky? To si zvykneš.“
Když jsem se zeptala, kdo ona je, práskl dveřmi.
Začala jsem se bát večerů. Zamykala jsem dvakrát, zatahovala závěsy, pouštěla hudbu nahlas, ale nic nepomáhalo. Hlas se vždycky prodral skrz, jako by byl přímo ve zdech.
Jedné noci však zněl jinak.
Když jsem se probudila, slyšela jsem, jak žena pláče. Ne šeptá – vzlyká.
„Bolí to… tak dlouho… prosím… už mě nenechávej…“
Něco ve mně povolilo. Strach se smíchal s lítostí.
Přistoupila jsem ke stoupačkám a tiše řekla:
„Co se ti stalo?“
Na okamžik bylo ticho. Pak:
„Zabili mě… a schovali mě sem. Jsem pořád uvnitř.“
Podlomila se mi kolena.
„Kdo?“
Chvíli ticho. Pak jen dvě slova:
„Lidi odsud.“
A vzápětí jsem slyšela rachocení. Kovové škrábání, jako by někdo uvnitř trubek lezl nahoru. Směřovalo to k hornímu bytu. Nad mým stropem se ozval ženský výkřik – nebo něco, co ho připomínalo.
A pak bylo ticho.
Příštího rána jsem zaslechla, že starší sousedka z osmého patra v noci zemřela. Údajně ve spánku.
Ten den mi došlo, že ona věděla víc, než chtěla přiznat.
A že ten hlas… možná nevolá o pomoc.
Možná hledá společnost.
Od té doby se něco změnilo.
Teď mě volá jménem.
A včera se poprvé ozvalo:
„Teď jsi na řadě ty… otevři mi… nebo si najdu cestu sama.“
