Článek
Dům byl starý, praskliny na omítce měly svůj půvab a podlahy vrzaly způsobem, který působil spíš romanticky než strašidelně. Věřili jsme, že všechno opravíme postupně, vlastním tempem, a že nám statek jednou bude připomínat nový začátek.
První týdny byly plné práce, vybalování a seznamování se s domem. Všimli jsme si, že některé dveře nešly úplně dovřít, jiné se zase otevíraly při každém průvanu. Ale byli jsme plní nadšení, a tak jsme tomu nepřikládali velký význam. Až jednou, když pršelo a my jsme neslyšeli vlastní slovo, mě napadlo vyjít do podkroví. Chtěla jsem zjistit, zda voda nezatéká střechou.
Schody byly úzké a porůznu čouhaly rezavé hřebíky. Vzduch byl těžký a voněl prachem, který se hromadil roky. Ale hned nahoře mě zarazilo něco zvláštního. Podkroví nebylo prázdné, jak jsem očekávala. U jedné stěny stála matrace, ještě lehce promáčknutá, jako by na ní někdo seděl. Na ní byla složená deka a u nohou matrace ležely dva prázdné plastové kelímky od jogurtu, ne staré, ale nové. Měly stále viditelný potisk, nevybledlý časem.
První myšlenka byla, že to tam nechal někdo z předchozích majitelů. Ale bylo tu něco, co tomu odporovalo. Deka voněla po aviváži. Ne zleželé, ne zatuchlé. Byla téměř čerstvě vypraná. A vedle matrace stála polička s několika knihami. Když jsem jednu vzala do ruky, všimla jsem si záložky. Byla z účtenky datované dva měsíce zpátky. To už byl statek oficiálně prázdný.
Zavolala jsem manžela. Nejdřív se smál, myslel, že přeháním. Ale jeho úsměv zmizel, když si všiml drobností, které mi unikly: otisků bot v prachu, které byly příliš čerstvé. Nedokonalého ohybu v závěsu nad malým okénkem. A hlavně malé hromádky zbytků jídla v rohu, které tam být nemohly déle než pár dní.
„Někdo tu žije,“ řekl tiše.
V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Představa, že po našem domě chodí někdo, o kom nic nevíme, nás vyděsila. Nešlo ani tak o strach z neznámého člověka. Spíš o to, že o nás věděl všechno: kdy chodíme spát, kdy jsme pryč, co děláme. A my o něm nevěděli vůbec nic.
Zavolali jsme na policii. Prohledali dům i okolí. Nikdo tam nebyl. Jediné, co našli, byly další stopy: zmačkaný plechový hrnek schovaný za trámem, starší batoh s několika osobními věcmi a dopis bez obálky. Byl napsaný kostrbatým písmem:
„Promiňte. Jen jsem potřeboval místo. Nepůjdu vám do cesty.“
Policisté nám vysvětlili, že někdy se v opuštěných domech ubytují lidé bez domova nebo ti, kteří se prostě chtějí ztratit před světem. Ale ten dopis neodpovídal někomu, kdo by se chtěl stát neviditelným. Působil skoro až… ohleduplně.
Další noc jsme oba spali neklidně. Představa, že někdo žil kousek nad námi, ve stejném domě, zatímco my nic netušili, byla nesnesitelná. Až třetí ráno se objevila stopa. Starší sousedka, paní Hrubá, která sledovala okolí jako strážný pes, se nás zeptala: „Už se vám tam nahoře nevrací ten muž? Viděla jsem ho tu někdy na jaře. Vypadal, že nemá kam jít.“
Teprve tehdy mi došlo, že starý statek nebyl pro někoho místem plným práce a začátků, jako pro nás. Byl útočištěm. Možná jediným, jaké měl.
Dnes je podkroví opravené, prázdné a čisté. Ale když do něj večer vejdu, pořád mám pocit, že tam kdysi někdo čekal, poslouchal vítr pod střechou a doufal, že ho nikdo nevyžene. A i když už je pryč, jeho přítomnost se z toho místa zcela nevytratila.
