Článek
Byla z těch dětí, které si s panenkami vyprávěly vlastní příběhy, než zavřely oči, a já se jen potichu smála, jakou fantazii v sobě nosí. O to víc mě překvapilo, když po jednom obyčejném školním dni přišla večer k mému pokoji, bosá, objímající plyšového medvěda, a zašeptala: „Mami, můžu spát dneska u tebe?“ Myslela jsem, že se jí jen zdál zlý sen. Kývla jsem, přikryla ji a nepátrala dál.
Jenže další večer se situace opakovala. A pak další. Během týdne už svůj pokoj obcházela velkým obloukem. Dřív barevné místo plné polštářů a knížek se pro ni stalo zónou, které se nedotýkala. Když jsem se v jejích očích snažila vyčíst, co se děje, uhýbala pohledem. Bylo na ní vidět, že se pere s něčím, co ani nedokáže pojmenovat.
Zkusila jsem to po svém: nové lampičky, noční světýlko, společné čtení, uklidňující rituály. Nic nepomáhalo. Vždycky, když jsem ji vedla do jejího pokoje, jakoby v ní něco ztuhlo. Jednou se jí třásly ruce tak, že nedokázala ani položit knihu na stolek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen dětská fáze. Něco se muselo stát.
Když jsem se zeptala učitelky, zda si něčeho všimla, jen zavrtěla hlavou. Prý bylo všechno jako obvykle. Ale já jsem věděla, že moje dítě nelže a že by se takhle radikálně nezměnilo bez důvodu. Rozhodla jsem se s ní promluvit večer, až budeme samy. Seděla na posteli, nohy pevně přitažené k hrudi, a její medvěd měl uši slepené od toho, jak ho už několik nocí svírala.
„Zlato, bojíš se něčeho?“ zeptala jsem se jemně.
Neodpověděla. Místo toho jen pomalu zvedla ruku a ukázala směrem ke dveřím jejího pokoje. „On tam je,“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Kdo?“ posadila jsem se blíž. V tu chvíli už mi bylo jasné, že to není jen dětská fantazie. Tón jejího hlasu byl moc skutečný.
„Ten pán,“ řekla. „Ten, co chodí večer po chodbě.“
Chvíli jsem jen seděla a nechápala. Ne proto, že bych věřila na duchy. Ale protože moje dcera nikdy nevyráběla takhle plastické příběhy. Nikdy nelhala, nikdy si nevymýšlela strašidelné scénáře. A hlavně: nikdy předtím neměla strach z našeho domu.
Položila jsem jí ruku na rameno. „Viděla jsi někoho u nás doma?“
Zavrtěla hlavou. „Ne doma. Ve škole.“
Ztuhla jsem. „A co dělá?“
Přitiskla se ke mně. „Dívá se na mě. A říká mi, že si mě najde i doma. I v pokoji.“
V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Nešlo o ducha ani dětskou fantazii. Někdo ji musel vyděsit. Někdo jí musel něco říct. Někdo, kdo měl být pro děti bezpečný.
Začala jsem pátrat. Mluvila jsem se školou, se spolužáky, dokonce i s rodiči dětí. Postupně se objevoval obraz, který mě děsil. Děti mluvily o podivném muži, který se pohyboval v okolí školy. Nikdo ho neznal. Objevoval se ráno u přechodu, večer u hřiště. Jen stál a pozoroval.
A pak jednu větu řekla paní školnice. „Jo, toho jsem viděla. Zeptal se mě, jestli ta malá hnědovlasá holčička pořád sedí u okna.“
Moje dcera. Moje holčička.
Od toho dne jsem ji ze školy vyzvedávala osobně. A večer jsem seděla před jejím pokojem, dokud neusnula. Trvalo týdny, než se znovu odvážila spát sama. A dodnes mě mrazí při pomyšlení, že jeden neznámý člověk dokázal otřást jejím bezpečím tak hluboce.
Ale jednu věc jsem si slíbila: už nikdy ji nenechám, aby se s podobným strachem prala sama.
