Článek
Vždycky jsem měla pocit, že můj muž je pro mě čitelnou knihou. Znala jsem jeho gesto, kterým si upravoval brýle, když byl nervózní, i pohled, který věnoval našemu synovi, když chtěl skrýt dojetí. Věřila jsem, že po letech společného života už mě nic nemůže překvapit. Jenže pak zazvonil telefon – a s ním přišla chvíle, která mě připravila o půdu pod nohama.
Bylo pozdní odpoledne, šedivé a těžké, jako by se na obloze chystalo něco víc než jen déšť. Seděla jsem u stolu s hrnkem čaje, když mobil zavibroval. Na displeji se objevilo neznámé číslo. Běžně podobné hovory nezvedám, ale tentokrát mě cosi – možná intuice, možná náhoda – přimělo sáhnout po telefonu.
„Dobrý den… mluvím s paní Novotnou?“ ozval se hluboký, neznámý hlas.
„Ano,“ odpověděla jsem opatrně.
Chvíli zaváhal, jako by přemýšlel, jak začít. „Volám kvůli vašemu manželovi.“
Ta věta mě okamžitě zvedla ze židle. V hlavě mi prolétlo všechno možné – nehoda, nemoc, nějaký problém v práci. Ale muž na druhém konci pokračoval hlasem, který byl nepříjemně jistý.
„Nevím, jestli víte, že váš manžel už nějakou dobu…,“ nadechl se, „spolupracuje s námi.“
„S kým?“ vyhrkla jsem.
Chvilka ticha, pak: „S oddělením interní kontroly. Řešíme věc, která je dost citlivá.“
Bylo to, jako by mi někdo podal sklenici plnou ledu a já ji musela vypít na ex. Interní kontrola? Můj muž? Ten stejný člověk, který každé ráno vycházel z domu s mírumilovným výrazem a obyčejnou aktovkou? Ten, o němž jsem si myslela, že žije svůj nenápadný život bez jediného tajemství?
„Promiňte, ale… o čem to mluvíte?“ slyšela jsem svůj hlas, ale připadala jsem si, jako bych ho poslouchala z dálky.
Hlas na druhém konci byl trpělivý, až příliš. „Vašemu muži hrozí, že bude zatažen do věci, kterou se snažíme vyšetřit. A potřebujeme vědět, jestli se u vás doma neobjevilo něco neobvyklého. Nějaké dokumenty, lidé, kteří se ptali…“
Stála jsem uprostřed kuchyně a měla pocit, že se svět kolem mě začíná pomalu naklánět. Dokumenty? Lidé? Cože?
„Ne… nic takového,“ odpověděla jsem po chvíli, která se mi zdála nekonečná. „Ale proč mi to říkáte?“
„Protože váš muž se vám svěřit nemůže. Je vázaný mlčenlivostí.“
Tahle věta se do mě zabodla jako jehla. Najednou mi před očima běžely obrazy z posledních měsíců – jeho pozdní návraty, tiché večeře, pohledy, které jsem neuměla číst. Pokaždé, když jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku, usmál se a řekl: „Jasně. Jen práce.“
Jak slepá jsem byla.
„Chápete,“ pokračoval hlas, „že s vámi teď mluvím jen proto, že situace může eskalovat.“
Nevím, jak dlouho hovor trval. Možná minutu, možná deset. Když skončil, seděla jsem znovu u stolu, ale svět už nebyl stejný. Můj muž se objevil doma o hodinu později, jako by se nic nestalo. Políbil mě na tvář, odložil klíče a řekl: „Dneska byl náročný den.“
A já tam stála, s telefonem v ruce a s hlavou plnou slov, která mi nešel hlas neznámého muže vymazat. Poprvé v životě jsem se na něj podívala tak, jako by přede mnou stál cizinec. Člověk s minulostí, přítomností i budoucností, do nichž jsem možná nikdy úplně neviděla.
A ten pocit mě od té chvíle nepustil.
