Článek
Nečekala jsem ale, že se mě to dotkne až tak hluboko, že mi ještě dnes běhá mráz po zádech, kdykoli si na to vzpomenu.
Sousedé, manželé Novotní, byli vždycky zvláštní. Nepříjemní ne, to ne. Jen… odtažití. Nikdy nezvali nikoho na návštěvu, v létě měli zatažené žaluzie, na zahradě neviditelný režim. Jejich dvorek byl od zbytku ulice oddělený vysokým živým plotem a zděnou stěnou, přesto jsem občas zahlédla podivné světlo nebo slyšela šramot. Nikdy jsem tomu nepřikládala význam. Až do toho dne.
Všechno začalo úplně obyčejně. Naše kočka, která ráda utíkala k sousedům, se tentokrát nevracela. Vydala jsem se ji hledat. Plot byl na několika místech prolezlý, takže prolézt na dvorek nebyl problém. A právě tam jsem ji našla: seděla u čerstvě rozryté hlíny, ocas napnutý, oči upřené do země. Instinkt mi napověděl, že tohle není jen práce zvědavé kočky.
Když jsem trochu hrábla rukou, narazila jsem na okraj staré plechové krabice. Byla zrezivělá a těžká. Můj první impuls byl vrátit ji zpět a dělat, že jsem tam nikdy nebyla. Ale zvědavost byla silnější. Vytáhla jsem ji ven, otřela hlínu a zvedla víko.
Uvnitř byly tři věci. Starý, sedřený zápisník. Dětská botička. A svazek fotografií převázaný provázkem.
V tu chvíli se mi stáhl žaludek.
Zápisník byl psaný kostrbatým rukopisem. První stránka nesla datum: 1996. Jméno ne. Jen krátkou větu: „Musíme to udržet v tajnosti, jinak přijdou zase.“
Listovala jsem dál. Byly tam útržky myšlenek, náznaky strachu, slova jako „zastavili to“, „přijde noc“ a „nevydržím už křik“. Začala jsem cítit, jak mi po zádech stéká ledový pot. To nebyl deník někoho normálního. Byly to záznamy člověka, který se jednoho dne zlomil.
Fotografie byly horší.
Na první byla holčička, odhadem pětiletá. Stála u plotu, který jsem poznala okamžitě: byl to jejich dvorek, jen před lety. Usmála se do objektivu, ale v očích měla zvláštní prázdnotu. Na druhé fotce už stála dál od domu. Na třetí byla otočená zády. A na čtvrté ležela na zemi. Rozmazaná, ale zřetelně nehybná.
Zatajila jsem dech. Pod provázkem byla ještě jedna fotografie. Poslední. Novotní na ní stáli společně, ale žena měla oči zarudlé a muž zamračený výraz, jako by věděl, že ten snímek nikdy neměl vzniknout.
Nemohla jsem dýchat. Zavřela jsem krabici a pokusila se ji zakopat zpět, ale v tu chvíli jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se. Za mnou stál pan Novotný. Ruce založené, pohled tvrdý.
„To jste neměla otevírat,“ řekl tiše. Ne káravě. Spíš konstatoval fakt.
Zamrazilo mě. Neměla jsem tušení, jak dlouho tam stojí, co viděl, co slyšel. Udělala jsem krok zpět, tělo napjaté k útěku.
„Ta holčička…“ začala jsem, ale nedokončila jsem to.
„Byla naše,“ řekl rychle. „Ale nepatřila sem.“
Jeho žena se objevila ve dveřích domu. Bledá. Téměř průsvitná. Dívala se na mě se zoufalstvím v očích, které znám jen od lidí, kteří si nesou vinu už příliš dlouho.
„Prosím… nedávejte to nikomu,“ řekla. „Nechali jsme ji jít. Ale ona se vždycky vrací.“
Odešla jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Krabice zůstala tam, kde byla. Novotní ji znovu zahrabali během několika minut.
Od té doby se jim vyhýbám. Oni mně také.
A občas, v noci, když je ticho až příliš hluboké, slyším škrábání na našem plotě. Jako malé prsty, které hledají cestu zpět.
