Článek
Ještě tři dny předtím byla při vědomí, ale už mluvila jen šeptem. Držela mě za ruku tak lehce, jako by se bála, že se jí pod prsty rozpadnu. Věděla jsem, že odchází, ale nečekala jsem, že poslední věc, kterou mi dá, bude malý papírek složený na čtyři části.
Vsunula mi ho do dlaně, přitiskla moje prsty k sobě a šeptla:
„Až budu pryč… zajdi tam. A prosím — sama.“
Když jsem papírek rozložila, byla na něm jen jedna věc: adresa.
Nic víc. Žádné vysvětlení. Jen ulice, číslo domu a malé městečko dvě hodiny od nás.
Po jejím pohřbu jsem tam jela. Sama, jak si přála.
Městečko bylo tiché, skoro ospalé. Ulice, kterou jsem hledala, byla pod svahem, lemovaná starými jabloněmi. Dům s číslem z papírku byl malinký, přízemní, s oprýskanou omítkou. Připomínal spíš chalupu, kterou někdo opustil před lety.
Klíč byl stále v zámku. To bylo první, co mě zarazilo.
Vešla jsem dovnitř.
Prašný vzduch se mi zavrtal do nosu. Místnost byla skromně zařízená — stará skříň, malá postel, kulatý stůl. Na stole ležela krabička od cigaret, do půlky plná. A na zdi visel obraz, který jsem poznala až po chvíli.
Byla to babička. Ale mnohem mladší, tak dvacetiletá. Stála u řeky, vlasy jí splývaly dolů, usmívala se. Tu fotku jsem nikdy neviděla.
A nebyla tam sama.
Vedle ní stál muž. Držel ji kolem pasu a díval se na ni takovým způsobem, jakým se může dívat jen někdo, kdo ví… že miluje.
Měl na sobě vojenskou uniformu.
A já ho poznala.
Na všech starých fotkách z rodiny stával vždy ve třetí řadě. Neusmíval se. Nikdo o něm nikdy nemluvil. Babička pokaždé jen řekla: „To byl bratranec, žil krátce po válce.“ A téma ukončila.
Jenže na tom obraze — na tom obraze to rozhodně nevypadal jako bratranec.
Začala jsem hledat. Instinktivně, jako by mě něco vedlo. V malé předsíni byla skříň, vzadu pokrytá prachem. Když jsem ji otevřela, našla jsem krabici. V ní dopisy, fotografie… a jeden dokument, který změnil všechno.
Na první stránce stálo:
Rodný list – Jana Nováková
A pod ním jméno otce.
Ne mého dědečka.
Ale toho muže z obrazu.
Pár vteřin jsem jen seděla na studené podlaze a snažila se pochopit.
Babička měla dítě — dceru. Dřív, než potkala dědečka. Tu dceru prý porodila v tajnosti a podle rodinné legendy „nepřežila pár týdnů po narození“. Jenže podle dokumentu, který jsem držela v ruce, žila. Minimálně tři roky.
A pak další papír. Dopis, psaný roztřeseným písmem:
„Jano mi vzali. Řekli, že jako svobodná matka nejsem schopná vychovávat. On je pryč, já nemám prostředky. Prosím, jestli to někdy čteš — moje malá, odpusť mi.“
Dopisy končily rokem 1957.
Šlo to na mě jako vlna: babička měla dítě, které jí bylo odebráno. Nikdy nám to neřekla. A ten dům… ten dům byl zřejmě její úkryt. Místo, kde byla naposledy šťastná. Nebo kde ztratila všechno.
Když jsem odcházela, všimla jsem si ještě jedné věci. Na dveřích byla křídou nakreslená malá značka. Tři písmena.
JN 2019
Možná jen náhoda. Možná ne.
Když jsem se vrátila domů, seděla jsem dlouho s dokumenty rozloženými na stole. Chyběla jedna věc: co se stalo s Janou?
V záznamech o úmrtí nebyla. V sirotčincích jsem ji nenašla. Jako by po ní zmizela stopa.
A pak mi to došlo.
Možná ten dům nebyla vzpomínka.
Možná to byla stopa.
A možná… čeká na to, až ji někdo najde dál.
Protože babička mi nedala jen adresu.
Dala mi začátek příběhu, který jsme všichni tak dlouho nechtěli vidět.
