Článek
Lžíce mi vypadla z ruky.
Nikdy jsem o tom nemluvila. Nikdy. Byla to jedna z těch nocí, které si člověk zamkne hluboko v sobě a doufá, že se k nim už nikdy nevrátí.
„To si nepamatuješ,“ odpověděla jsem rychle.
Podíval se na mě tím zvláštním klidným pohledem, který děti mívají, když vědí víc, než by měly.
„Já vím,“ řekl. „Ale ty jo.“
Přesvědčovala jsem se, že je to náhoda. Děti slyší víc, než si myslíme. Možná něco zaslechl, možná si to domyslel. Jenže otázky pokračovaly.
„Proč jsi se bála, že se vrátí?“
„Proč jsi schovala ten dopis pod pračku?“
„Proč sis myslela, že když se o tom nebude mluvit, zmizí to?“
Každá z těch otázek se trefovala přesně do míst, která jsem před světem i před sebou samotnou zamkla. Nikdy jsem mu o dopisu neřekla. Nikdy jsem mu neřekla, že jsem se někoho bála. Nikdy jsem mu neřekla, že jsem doufala, že některé věci prostě odejdou samy.
Jednou v noci jsem ho slyšela mluvit ze spaní. Stála jsem u jeho postele a poslouchala.
„Ne, ještě ne… ona to nechce slyšet…“
Sevřelo se mi hrdlo.
„S kým mluvíš?“ zašeptala jsem.
Otevřel oči. Nezmateně. Ne ospale.
„S tebou,“ odpověděl. „S tou, co byla dřív.“
Začala jsem si všímat změn. Syn si hrál s věcmi, které si nepamatoval, že jsme kdy měli. Vytahoval z krabic staré drobnosti, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsem je vyhodila. Jednou přinesl malý stříbrný přívěsek.
„Tenhle jsi nosila, když ses rozhodovala,“ řekl.
„Když ses bála, že už nebudeš stejná.“
Ten přívěsek jsem měla v kapse v den, kdy jsem udělala rozhodnutí, které mě pronásledovalo celý život. Nikdo o něm nevěděl. Ani můj muž.
Tehdy jsem se poprvé zeptala já.
„Kdo ti to říká?“
Zamračil se. „Ty.“
„Kdy?“
„Ne teď. Tehdy.“
Další noc jsem ho slyšela znovu. Stál u zrcadla v koupelně a mluvil potichu. Když jsem nahlédla dovnitř, stál tam sám. Ale jeho odraz… se pohnul o zlomek vteřiny později.
„Musíš jí to říct,“ řekl odraz.
Syn přikývl. „Ještě ne. Bojí se.“
Ruce se mi rozklepaly tak, že jsem se musela opřít o zeď.
Poslední rozhovor přišel o pár dní později. Seděli jsme na posteli a syn se mi díval přímo do očí.
„Pamatuješ si ten večer, kdy jsi si přála, aby ses mohla vrátit a všechno udělat jinak?“
Přikývla jsem.
„Tak jsi to udělala,“ řekl klidně.
„Jak?“
„Měls jsi na výběr,“ pokračoval. „Buď žít s tím, co jsi udělala… nebo to zkusit znovu. A já jsem ten druhý pokus.“
Nerozuměla jsem. Nechtěla jsem rozumět.
„A co ten první?“ zašeptala jsem.
Usmál se. Smutně. Dospěle.
„Ten se dívá. Čeká. A občas se ptá.“
Tehdy jsem pochopila, proč se syn občas dívá na prázdná místa v pokoji. Proč zná moje myšlenky dřív, než je vyslovím. Proč se někdy chová, jako by byl starší než já.
Nejhorší ale je, že když se mě dnes na něco zeptá…
odpovím.
