Článek
Nejdřív jsem to považovala za jeho způsob, jak si dopřát klid. Po celém dni doma s dětmi jsem chápala, že někdo může potřebovat pár minut ticha. Ale pár minut se postupně změnilo v hodinu. A hodina v dvě. Každý večer. Bez výjimky.
Když jsem se ho ptala, proč tam tráví tolik času, odbyl mě mávnutím ruky. „Jen odpočívám.“ Nebo „Je mi tam dobře.“ Nikdy žádné vysvětlení navíc. A já jsem začala cítit, že něco skrývá.
Jednou v noci jsem se probudila a zjistila, že vedle mě postel prázdná. Byly tři ráno. Světlo v koupelně pod dveřmi bylo zapnuté. Už poněkolikáté. A tehdy jsem poprvé zaslechla zvuk, který mi doslova zastavil dech.
Nebyl tam sám.
Skrz dveře jsem slyšela jeho hlas. Tichý, jakoby někoho uklidňoval. Ale poté zazněl i druhý hlas. Dětský. Jemný, rozechvělý. Neznámý.
A hlavně: nikdo z našich dětí nebyl vzhůru. Všichni měli svůj pokoj daleko od koupelny a spali tvrdě.
Připlížila jsem se blíž ke dveřím a srdce mi tlouklo do žeber tak silně, že jsem se bála, aby ten zvuk nepřehlušil to, co slyším.
„Neboj,“ říkal manžel někomu za dveřmi. „Já vím, že ti je tady dobře. Ale nemůžeš tu zůstávat pořád.“
Dětský hlas mu odpověděl šepotem, ale dostatečně zřetelným. „Nechci být sám.“
Musela jsem si zakrýt ústa, aby mi neunikl zvuk. Klečela jsem tam před dveřmi koupelny, v pyžamu, nohy studené, ruce se mi třásly. Snažila jsem se pochopit, co se tam děje. S kým to mluví? S kým si povídá můj muž ve tři ráno v zamčené koupelně?
„Už brzy,“ odpověděl mu. „Jen mi musí ještě chvíli věřit.“
Někde uvnitř mě se cosi sevřelo. V hlavě mi probleskly nejhorší scénáře. Nějaké dítě? Někdo, komu pomáhá? Někdo, koho tají? A proč v koupelně? Proboha proč tam?
Pak se ale ozval zvuk, který všechno změnil. Kovový tón. Kapka, která dopadne na umyvadlo. A další. A další. Ne jako voda. Jako krev. Ten zvuk jsem znala z nemocnice, když jsem kdysi doprovázela kamarádku. Nebylo to cinknutí tekoucí vody, ale těžší, pomalejší.
Najednou ticho. Tak prudké, že mě až bodlo v uších.
Pak voda pustila naplno, jako by něco chtěl spláchnout. A dětský hlas zmizel.
Když manžel vyšel ven, prudce jsem vstala. Oči měl červené, tvář vlhká. Vypadal, jako by se mu právě zhroutil svět. Ztuhl, když mě uviděl.
„Ty jsi to slyšela?“ zašeptal.
Nemohla jsem ani odpovědět.
Opřel se o rám dveří a zavřel oči. „Není… není to tak, jak si myslíš.“
„Tak jak?“ vysoukala jsem ze sebe.
Otevřel je a hlas se mu zlomil. „To dítě… není skutečné. Je to ten, kterého jsme… nikdy neměli.“
A v tu chvíli mi došlo vše. Ztráta, kterou jsme prožili před třemi lety. Mluvili jsme o tom jen párkrát. On skoro vůbec. Šel dál. Nebo jsem si to myslela.
„Když jsem tady,“ pokračoval, „tak ho slyším. Vždycky jen tady. Jen v téhle místnosti. Mluví na mě. Prosí mě, abych ho nenechal.“
Na okamžik jsem nevěděla, co je horší: možnost, že se zhroutil a slyší něco, co není. Nebo ta druhá možnost. Ta, kterou jsem nechtěla připustit ani na vteřinu.
„A proč tady?“ zašeptala jsem.
Pohlédl na dlažbu, pak na sprchový kout. „Protože tady… jsme o něj přišli. Tady jsem to pochopil. A od té doby… mám pocit, že tam někde zůstal.“
Stála jsem tam, neschopná mluvit. A on poprvé po letech přiznal bolest, která ho užírá každou noc.
Od té doby se do koupelny zamykáme oba. Ne proto, abychom něco slyšeli. Ale aby už nikdy nebyl v té bolesti sám. A někdy, když je noc tichá, jsem si jistá, že za zvukem vody slyším i jiné tóny.
Jako by tam s námi opravdu ještě někdo byl.
