Článek
Tři dny po operaci nebyly vážné, ale vyčerpaly mě víc, než jsem čekala. Manžel mě přivezl domů, pomohl mi do ložnice a odjel zpátky do práce. Dům byl prázdný. Přesně tak, jak jsem to chtěla.
Ležela jsem a poslouchala známé zvuky. Topení, tikání hodin, vzdálený hluk z ulice. Všechno bylo na svém místě. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Když jsem se večer zvedla, abych si došla do kuchyně pro vodu, něco mi nesedělo. Na lince stál hrnek. Bílý, s jemnou modrou linkou. Ne náš. Nikdy jsme takový neměli. Zírala jsem na něj déle, než bylo rozumné, a snažila se v hlavě najít vysvětlení. Možná ho přinesla máma, když mi zalévala květiny. Možná sousedka. Ale hrnek byl suchý, čistý, jako by ho někdo právě vyndal ze skříňky.
Otevřela jsem kredenc. Na polici přibyla další sklenice. Dvě. A malá miska, kterou jsem nikdy neviděla.
Zavřela jsem dvířka a opřela se o linku. „Jsem unavená,“ řekla jsem si nahlas. „Po narkóze. To je všechno.“
Jenže únava nevysvětlí to, co jsem našla v obýváku.
Na gauči ležel polštář navíc. Stejný vzor jako naše, ale nový. Neproleželý, bez jediné nitky navíc. A vedle gauče, opřená o zeď, stála stará dřevěná hůl. Vycházková. Přesně ten typ, jaký míval můj děda. Ten ale zemřel před patnácti lety a jeho věci šly dávno pryč.
Zvedla jsem telefon a zavolala manželovi.
„Byl u nás někdo, když jsem byla pryč?“ zeptala jsem se rovnou.
Zarazil se. „Ne. Jen tvoje máma první den. Proč?“
„Přinesla sem nějaké věci?“
„Jaké věci?“ zněl už podrážděně.
Neodpověděla jsem. Neměla jsem chuť vysvětlovat, že v domě přibyly věci, které si neumím zařadit. Svedla bych to na svou hlavu. Kdyby to nebylo pokračovalo.
V noci jsem nemohla spát. Pořád jsem měla pocit, že něco slyším. Ne kroky. Spíš drobné zvuky. Jako když se někdo snaží být potichu. Ráno jsem našla v koupelně kartáček navíc. Použitý. Vlhký.
To už jsem se neroztřásla. To už jsem se bála.
Prošla jsem celý dům. Skříně, pokoje, sklep. Nikde nikdo. Ale v pracovně byla posunutá židle. A na stole ležel papír. Skládaný na čtvrtiny.
Byl popsaný rukou, kterou jsem neznala.
„Neboj se. Jen jsem se vrátil.“
Sedla jsem si. Musela jsem. V hlavě mi hučelo. Vrátil? Kdo?
Odpověď přišla sama, když jsem otevřela ložnici pro hosty. Pokoj, který jsme používali jen jako sklad. Postel byla ustlaná. Pečlivě. Na nočním stolku ležely brýle. Staré, s poškrábanými skly.
Poznala jsem je okamžitě.
Patřily mému otci.
Zmizel před deseti lety. Jednoho dne prostě odešel a už se nevrátil. Bez rozloučení. Bez vysvětlení. Policie případ uzavřela. Dospělý člověk. Dobrovolný odchod.
A teď tu byl.
Neviděla jsem ho. Neslyšela. Ale všechno v tom domě křičelo jeho přítomností. Jeho věci. Jeho zvyky. Hrnek, ze kterého pil celý život. Hůl, kterou používal ke konci, když ho bolela noha. Dokonce i způsob, jakým byla postel ustlaná. Přesně tak, jak to dělal on.
Ten večer, když se setmělo, jsem už neutíkala. Seděla jsem v obýváku a čekala.
A když se za mnou ozval tichý hlas: „Jsi doma. To jsem rád,“ věděla jsem, že některé návraty nejsou radostí.
Jsou dluhem, který si minulost přijde vybrat.
