Článek
Dcera občas mluvila ze spaní — nesmysly, útržky vět, dětské mumlání. Říkala jsem si, že je to normální. Bylo jí šest. Fantazie, sny, nic víc.
Jenže pak se změnil tón.
Jedné noci jsem se probudila a slyšela její hlas z dětského pokoje. Neplakala. Nemluvila rychle. Spíš… přednášela.
„Neotvírej ty dveře,“ řekla klidně.
Posadila jsem se na posteli.
Ten hlas byl hlubší, než by měl být. Příliš jistý. Bez dětské melodie.
Vešla jsem k ní. Ležela na zádech, oči zavřené, ruce složené na břiše. Dýchala pravidelně.
„Kdo je tam?“ zeptala jsem se potichu.
Ani se nepohnula.
„Už je pozdě,“ odpověděl ten hlas. „Už víš.“
Couvla jsem o krok. „Víš… co?“ vypravila jsem ze sebe.
Dcera se usmála. Ne dětsky. Spíš unaveně.
„Že nejsem sama.“
Rozsvítila jsem světlo. V tu chvíli sebou škubla, otočila se na bok a začala normálně oddychovat. Jako by se nic nestalo.
Ráno si nic nepamatovala.
Další noc jsem byla připravená. Zapnula jsem diktafon v mobilu a položila ho vedle její postele. Přesvědčovala jsem sama sebe, že přeháním. Že se jen bojím. Ale někde hluboko ve mně rostl pocit, že něco nechci slyšet — a přesto to slyšet musím.
Kolem druhé hodiny ráno se ozval zvuk.
Nejprve jen šustění peřiny. Pak tiché nadechnutí.
A potom ten hlas.
„Zase posloucháš,“ řekl. „To není slušné.“
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, že ho probudí.
„Říkala jsem ti, ať jí to nepouštíš,“ pokračoval hlas klidně. „Je ještě malá.“
Seděla jsem na posteli jako přimrazená.
Mobil ležel mezi námi. Nahrával.
„Kdo jsi?“ zašeptala jsem.
Chvíli bylo ticho. Pak dcera — nebo to, co mluvilo jejím hlasem — tiše vydechla.
„Ty víš.“
Nevěděla jsem. Ale v hlavě se mi začaly vybavovat vzpomínky, které jsem roky vytěsňovala. Dům, ve kterém jsme bydleli dřív. Noční kroky. Hlas, který mi říkal věci, jež jsem nemohla vědět.
Hlas, který zněl… stejně.
„Ona si tě pamatuje,“ řekl cizí hlas. „A já taky.“
Ráno jsem si nahrávku pustila.
Prvních deset minut bylo ticho. Pak se ozvalo dceřino dýchání. A potom — změna. Náhlá, zřetelná.
Hlas, který se ozval, nebyl zkreslený. Nebyl přerušovaný. Zněl jako dospělý člověk mluvící klidně a přímo do mikrofonu.
„Nechtěla jsem, abys to slyšela takhle,“ říkal. „Ale neposloucháš.“
Pak pauza. Ticho, ve kterém bylo slyšet jen slabé praskání.
„Ona je jen dveře,“ pokračoval hlas. „Ty jsi klíč.“
Ruce se mi rozklepaly.
„Pamatuješ si sklep?“ zeptal se hlas. „Pamatuješ si, co jsi tam nechala?“
V tu chvíli mi ztuhla krev. Sklep. Ten starý dům. Ten kout, kam jsem jako dítě nikdy nechtěla chodit. Místo, kde jsem slýchala šeptání.
„Slíbila jsi,“ řekl hlas měkce. „A sliby se vracejí.“
Na konci nahrávky se dcera pohnula. A těsně předtím, než záznam skončil, se ozvalo něco, co mi definitivně vzalo klid.
Nebyl to její hlas.
Byl to můj.
„Já vím,“ říkala jsem tiše. „Už brzy.“
Mobil mi vypadl z ruky.
Ten den jsem zrušila práci, školu, všechno. Seděla jsem doma a sledovala dceru, jak si kreslí. Smála se. Byla normální. A přesto jsem měla pocit, že už není úplně sama.
Večer, když jsem ji ukládala, otevřela oči a podívala se na mě až nepříjemně soustředěně.
„Mami?“ zašeptala.
„Ano, zlatíčko.“
„On říká, že se bojíš zbytečně,“ řekla klidně. „Protože už jsi souhlasila.“
„S čím?“ hlesla jsem.
Usmála se. Jemně. Smutně.
„Že až vyrostu… pustíš ho ven.“
Zhasla jsem světlo a odešla s nohama těžkýma jako z olova.
Za dveřmi jsem se opřela o zeď.
A z dětského pokoje jsem slyšela tiché, cizí šeptání — tentokrát beze slov.
Jako spokojený dech někoho, kdo dlouho čekal.
