Článek
Stála jsem u pokladny, dcera vedle mě. Prodavačka se na ni usmála a řekla tu větu lehce, bezmyšlenkovitě, jako ji říká tisíckrát denně.
„Tak ty už jsi ale velká holka.“
Dcera ztuhla.
Nejdřív jsem si myslela, že je unavená. Pak jsem viděla, jak se jí rozšířily oči. Ruce se jí rozklepaly a nadechla se tak prudce, až to znělo, jako by se topila. Svezla se mi k nohám a začala plakat. Ne hlasitě — lapala po dechu, tiskla si hruď a opakovala:
„Ne, ne, ne…“
Odvezla jsem ji domů a zbytek dne prospala. Lékař řekl, že to byl záchvat úzkosti. Že děti jsou citlivé. Že se to může stát.
Jenže pak se to stalo znovu.
A znovu.
Vždycky po té samé větě. Vždycky pronesené někým jiným. Učitelkou. Sousedem. Cizím člověkem v tramvaji.
„Ty už jsi ale velká.“
Začala jsem lidi opravovat. Prosila jsem je, ať to neříkají. Někteří se smáli, jiní kroutili hlavou. Nikdo nechápal, jak může něco tak nevinného dítě takhle rozložit.
Dcera ano.
„Když to říkají,“ šeptala mi jednou večer, „oni to myslí vážně.“
„Co tím myslíš?“
„Že už je čas.“
Začala se bát zrcadel. Odmítala se měřit u dveří, kde jsme dřív tužkou zaznamenávali její výšku. Trhala stránky z knížek, kde byly starší děti. A jednou v noci jsem ji našla stát v koupelně, svírající metr.
„Musím zjistit, jestli už jsem,“ vzlykala.
„Jestli už jsi co?“
Podívala se na mě s opravdovou hrůzou. „Jestli už mě uvidí.“
Psycholožka mluvila o tlaku společnosti, o strachu z dospívání. Zapisovala si poznámky a usmívala se, dokud dcera neřekla:
„Oni si mě pamatují jinou.“
Psycholožka ztuhla. „Kdo?“
„Ti, co čekají,“ odpověděla dcera klidně. „A ptají se, jestli už jsem dost velká, aby si mě mohli vzít zpátky.“
Vzpomněla jsem si na něco, co jsem dlouho vytěsňovala. Na porod. Na ticho na sále. Na to, jak se mě lékař zeptal, jestli si pamatuju, kolikáté dítě to je.
Řekla jsem, že první.
Usmál se zvláštně. „Tak to vyšlo.“
Tu noc se dcera probudila s křikem. Ne jejím. Hlubším. Starším. V pokoji byla zima a vzduch vibroval, jako by někdo šeptal těsně za stěnami.
„Už je velká,“ ozývalo se. „Už se vejde.“
Objala jsem ji a řekla nahlas:
„Ne. Je pořád malá. Je moje.“
Šepot zeslábl. Dům se utišil.
Od té doby to hlídám. Opravuju lidi. Přerušuju je. Dívám se jim do očí dřív, než tu větu stihnou doříct.
A dcera?
Je klidnější.
Jen někdy, když kolem projde někdo cizí a usměje se až příliš vědoucím způsobem, přitiskne se ke mně a zašeptá:
„Mami… oni se ptají jinak.“
„Jak?“
„Říkají: Už si pamatuješ, kým jsi byla předtím?“
A já vím, že dokud budu tvrdit, že je pořád jen dítě,
ještě máme čas.
Protože některé věty nejsou kompliment.
Jsou výzva.
