Článek
Vždycky měl na sobě černý kabát, i když bylo léto, a nikdy jsem ho neviděla usmát se, natož pozdravit. V paneláku se šuškalo, že dřív pracoval jako učitel, ale prý ho kvůli nějaké tragédii vyhodili. A pak se zcela stáhl.
„Ten pán tam je divný,“ řekla mi jedna z důchodkyň, když jsme se potkaly ve vstupní chodbě. „Vždycky kouká do prázdna, ani nemrkne.“ Jindy zas někdo nadsadil: „Slyšela jsem, že sem nechodí ani pošťačka, že nebere poštu, k čemu by ta čtyřhvězdičková schránka byla.“ A ještě jiní si dodávali, že v bytě nikdy nehoří světlo, jen občas blikne slabá lampička ve večerní tmě, jakoby ji někdo zapínal a hned vypínal.
Všechno to napovídalo, že je to člověk, kterého je lepší ignorovat. Já jsem mu dokonce párkrát vyhýbala pohled, když jsem míjela jeho dveře. Za výtahem jsem zadržovala dech, abych s ním nemusela mluvit, a přesto se zdálo, že ten úzký koridor je bojištěm, kde stačí jediný špatný pohled, aby se svět rozpadl.
Jednoho odpoledne, když jsem zrovna dopekla plech sušenek, mi najednou bylo líto ženského hlasu v sousedově popisu. Zatoužila jsem se na něj usmát a podívat mu do očí. Třeba se ukáže, že je ten muž ve skutečnosti jen unavený. Večer jsme měli prázdniny—řekla jsem si, že přinesu trochu domácího tepla. Nabídnu mu sušenky. Možná to trochu rozklepe jeho často nehybný pohled a bude mi moci říct, co se skrývá za těmi dětmi vyprávěnými historkami.
Přišla jsem ke dveřím kolem sedmé. Na chodbě už bylo ticho. Přešla jsem na špičky a popadla dech. Pozvonila jsem. Dlouho nic. Až po vteřině, dostatečně dlouhé na to, abych myslela, že válím v tisíce chyb, zaslechla jsem tiché kroky dozadu a pak chraplavé zašustění. Dveře se pootvorily jen na pár centimetrů. Ten muž v nich stál, v tom stejném černém kabátu, ale přitom zněl jeho dech překvapeně, jako by nečekal návštěvu.
„Dobrý večer,“ řekla jsem klidným hlasem. „Chtěla jsem vám dát pár sušenek.“
V jeho očích se cosi pohnulo. Nasadil si roušku a jen kývl. „Děkuji,“ pronesl tiše.
„Jsem Jana… z čísla pět.“
„Já jsem…“ Zastavil se, jako by hledal jméno, které neřekl léta. „Pavel. Ale můžeš mi říkat jen Pavle.“
Vyklonil se trochu, aby se dveře otevřely víc. Věděla jsem, že by mělo být drzé vstoupit dál, ale on sám se odtáhl a otcovsky ukázal na úzkou chodbičku:
„Pojď dál. Ale opatrně, mívám… pár stránek rozházených po podlaze.“
Vstoupila jsem do malého, neuvěřitelně přetékajícího bytu. Každý centimetr byl obsazen regály plnými knih, hromady papírů, složek, starých fotografií přibitých na zdi. Vpravo stála křesla, přikrytá dekami. Na stole ležely kostky puzzlí, nerozložené. V rohu zahlédla jsem stůl pod oknem, pod ním opatřenou lampičku, u které rozehrané zápisníky s psacím strojem. Atmosféra byla tichá, ale zároveň nabitá přehlédnutými slovy a hlasy.
Podala jsem mu talíř s teplými sušenkami. Když si jednu vzal do ruky, podíval se mi poprvé zblízka do očí. Byly to unavené oči, prošlé trápením, ale uvnitř se mihla úleva—jako by detektiv znovu našel ztracené stopy.
„Omlouvám se, že jsem vás rušil,“ začala jsem. „Ale všichni říkali, že… jste trochu…“
„Divný?“ doplnil mě. „Ano, možná. Procházel jsem si tu po letech dopis, který jsem psal…“ Otočil se a vzal ze stolu složku. Donesl ji až ke mně a otevřel ji. Uvnitř byly dopisy, psané rukou, adresované mému jménu.
„Tyhle dopisy jsou pro tebe?“ zeptala jsem se zmateně.
„Ne pro tebe,“ vedl mě očima. „Ale psal jsem je své zemřelé manželce. Začal jsem je psát, když zemřela, a nikdy jsem je nikam neposlal. Nikdo ze sousedů je nečetl, jen já jednou za čas.“ Položil složku na stůl. „Ray here… the thing… I still love you…“ četl nahlas útržek z jednoho dopisu: „Milá Ráchel, když jsem přišel domů a našel tvou fotku na stolku, nemohl jsem vydržet prázdnotu. Nikdy jsem si nepřipustil, jak je zima, když tě nejsou u kořene srdce.“
Když se mnou promluvil v angličtině, uvědomila jsem si, že se mu postarší hlas chvěje pod tíhou vzpomínek.
„Byla to moje žena,“ řekl. „Zemřela před pěti lety. Viděla jsem tě venku, jak jsi běžela. Přirozeně jsem se bál mluvit, protože jsem se bál, že v těch dopisech budu zase plakat.“
Najednou mi bylo zima. Vzala jsem ho za ruku a dívala se mu do očí. Jeho koule očí, jako by se na mně dívaly s milosrdenstvím.
„Promiňte, že jsem vás obtěžovala s těmi sušenkami,“ řekla jsem tiše. „Nevěděla jsem, že…“
„Nepřinesla jsi je mně,“ usmál se. „Ale těm dopisům. Tys ukázala, že je někdo jiný, kdo si pamatuje, kdo žije… a že nějaký déšť přichází, rozhýbe plameny!“
Ten večer jsme seděli u stolu, já s plechem sušenek a on s dopisy, a zkoušeli jsme dohromady dokončit jeden z nich. Psali jsme slovo po slovu, jako by chtěli zachránit dřív zapomenuté myšlenky. Když jsem odcházela, dal mi jeden dopis.
„Pro tvou dceru,“ řekl.
Nemohla jsem dýchat.
„Pro Klárku?“
Přikývl. „Alespoň jednou bude vědět, že tady někdo miloval lípu, pod kterou se narodila… že láska se zapisuje i po letech.“
Když jsem opouštěla byt, už nevěřila jsem, že je divný. Spíš něčí odvaha žít v tichu a těšit se z maličkostí, co svět nadále hodil za roh. A sušenky? Nestály za to. Stály tam pro příběhy, které jsem nikdy nečekala. A pro příslib, že i ta nejpomalejší samota může znovu najít hlas, když někdo odvážně zazvoní.
