Článek
Pracovní den na home office, během kterého jsem se zvládla pohádat s tiskárnou, přelít kytku kávou a málem poslat klientovi e-mail s podpisem „S úctou a zoufalstvím, Jana“.
Krátce po čtvrté se rozletěly vchodové dveře a zaznělo typické:
„Mami! Můžeme jít k nám, jo? Jen na chvíli, fakt! A máme hotové úkoly!“
To „my“ mě zaujalo. Moje třináctiletá dcera Anička většinou chodila ze školy sama, případně s telefonem přilepeným k uchu a výrazy typu „lol“ a „jakože mega trapný“. Kamarádky měla, ale že by si někoho vodila domů? Výjimečné.
Z kuchyně jsem zavolala:
„Jasně, jen ať se přezuje a ať jí nabídneš něco k pití.“
A v tom jsem ji zahlédla.
Tu kamarádku.
Stála za Aničkou, trochu nesměle, ruce v kapsách mikiny, batoh na zádech. A v tu chvíli se mi zastavil dech.
Doslova.
Moje dcera něco říkala, ale já neslyšela nic.
Dívala jsem se do tváře toho děvčete – a měla pocit, že vidím dospívající verzi někoho z minulosti, koho jsem už dvacet let neviděla.
Někdo by řekl, že podobnosti si člověk vsugeruje. Ale tohle nebyla halucinace. Tohle bylo jako dívat se do tváře mé dávné kamarádky Lucie, se kterou jsem vyrůstala, hrála na schovávanou, jedla topinky s marmeládou… a pak se pohádala. Tak doopravdy. Tak, že to skončilo tichou válkou, která vydržela celý život.
Anička něco zašeptala a kamarádka se usmála.
A v ten moment jsem věděla.
Tohle je její dcera. Lucka.
Přiznám se – seděla jsem v kuchyni a působila jsem asi trochu jako blázen. Usmívala jsem se a zároveň mi cukalo v oku.
Vzpomínky se na mě valily jako lavina.
S Luckou jsme byly nerozlučné. Od první třídy až do osmnácti. Společné brigády, první lásky, dopisy, ve kterých jsme si přísahaly, že se nikdy nerozejdeme – a pak? Jedna dovolená, jeden kluk, jeden večer, kdy jsme si něco špatně vyložily…
A z nejlepších kamarádek byly dvě cizí ženy.
Beze slova. Beze smíření.
A teď tu seděla její dcera.
U našeho stolu.
Jedla sušenky jako moje vlastní. A smála se s Aničkou, jako by se znaly odjakživa.
A mně se do očí tlačily slzy, protože jsem najednou cítila, co všechno jsme si s Luckou vzaly.
A co zbylo po nás.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se opatrně.
„Laura,“ usmála se.
„Hezký jméno. A příjmení?“
„Vacková.“
Ztuhla jsem podruhé.
Lucka se opravdu nikdy nevdala. Zůstala u svého jména.
Laura mě pozorovala, jako by tušila, že se něco děje. Možná jí bylo divné, proč máma její kamarádky najednou mlčí.
„Vy jste moje mámu znala?“ zeptala se.
A bylo to venku.
Zvedla jsem pohled a podívala se jí do očí.
„Ano. Velmi dobře.“
Po odchodu holek (šly si „něco kreslit“ na mobilu – čti: TikTok) jsem dlouho seděla s šálkem čaje, který dávno vystydl.
Pak jsem udělala něco, co jsem měla udělat už dávno.
Našla jsem Lucii. Našla jsem její profil na Facebooku – ten tichý, bez fotek, ale s příjmením, které jsem znala zpaměti.
Napsala jsem jí jen:
„Dnes u mě byla Laura. Je nádherná. A ty jsi mi chyběla víc, než jsem si kdy dokázala přiznat.“
Odpověď přišla za dvě hodiny.
Bylo v ní jen:
„Já vím. I ty. Půjdeme s holkama na kafe?“
A tak se stalo něco, co bych nikdy nečekala.
Z přátelství našich dcer vzešla šance opravit to, co jsme kdysi zničily.
Naše dcery netušily, že spojují dva světy, které se kdysi rozpadly.
A my dvě?
Jsme měly možnost znovu najít sebe. Bez výčitek. Bez starých ran. S tím, co máme dnes.
Někdy se zázraky dějí potichu.
Nepřijdou s fanfárami. Jen vejdou do tvého domu ve školní mikině, přezují si boty a řeknou:
„Díky za sušenky, teta.“
A ty víš, že se právě otevřela kapitola, kterou sis myslela, že už nikdy nebudeš číst.
