Článek
Seděla jsem ve své pracovně s výhledem na zahradu, kde si dcera Ema hrála s kamarádkami. Náhle se ozvalo šramocení papírů – byla to právě ona, která rozprostírala své pastelky na kuchyňském stole. V ruce držela svůj poslední výtvor: velký formát papíru, na kterém byl nakreslený dům.
Nebylo to však obyčejné dětské nakreslení. Stěny byly jemně protáhlé, střecha mírně prohnutá a stromy kolem domu působily, jako by se skláněly v pozdravení. Nevím, jak to popsat, ale ten dům jsem v životě neviděla – a přesto bych ho dokázala nakreslit úplně stejně.
„Co to je?“ zeptala jsem se a přistoupila k ní. Oči se mi rozzářily, když jsem poznala domek z našich snů – ten, o kterém jsme s manželem mluvili roky, a který jsme si pořád pouze přáli postavit. Vzpomněla jsem si, jak jsme leželi jednou v noci ve stanu na dovolené, děti už spaly a tiše jsme snili o tom, jak bude vypadat náš domek u lesa: obdélný tvar, dvě malé vikýře, kamenné schody a veranda, na níž budeme sedět s kávou.
Ema dál klidně kreslila, jako by moje údivné výrazy nezaregistrovala. Bip, bip – oznámila mi mé pracovní e-maily šumem upozornění, ale nic mi neudělalo takovou radost jako ten obrázek na kuchyňském stole. Zavolala jsem manžela, aby přišel – nesrovnal se s tím, co uvidí. Přiběhl, vyděšený, že něco není v pořádku.
„Podívej,“ řekla jsem mu a ukázala kresbu. Povzdechl si a téměř zesmutněl.
„To vypadá… přesně podle toho, co jsme viděli ve snu,“ podotkl.
Noční sen, který jsme kdysi poprvé popsali jeden druhému, když jsme se před lety vraceli autem zpátky z ciziny. Pamatuji si, jak jsme se probudili a uvědomili si, že oba jsme viděli stejný dům s kamennou podezdívkou a bílými rámy oken. Chtěli jsme ho najít v reálu, jeli jsme po krajích, prohlíželi jsme si staré vesnice, ale nikdy jsme ten dům nenašli. A navzdory všemu nás ten sen pronásledoval – stával se nám ukazatelem, kterým směrem chceme jednou jít, až budeme mít klid a peněz dost.
Nyní stoupala v našich třech hlubinách úzkost i naděje. Ema se na nás otočila a vážně říkala:
„Mami, tati, mně to přijde normální. Prostě jsem se chtěla podívat, jak náš domek bude vypadat, až ho postavíme. Kde budu mít svoje hračky, kde bude košík s kytičkami…“
Zastavila jsem ji na vteřinku, jako bych chtěla slyšet něco víc. Strčila mi pastelku do ruky a dodala:
„Můžeš nám ho nakreslit celý?“
Manžel mě popadl za ruku. Ve vzduchu plesknul tichý vzdech, který jsem cítila jako by si někdo odložil těžké břemeno.
„Měli bychom se zamyslet,“ zamumlal. „Místo, které potřebuje stavba, stojí už tu teď… a víš co, možná nám Ema právě ukázala, že ten možný domek… už existuje v naší mysli. A jestli budeme sami chtít, dokážeme ho proměnit ve skutečný.“
Seděla jsem a pozorovala osmiletou dceru, jak pokračuje v kresbě. Teprve když se objevily detaily – kamenné schody s mechem, vrzající veranda a červené květy pod okny – jsem si uvědomila, že její rukou se přemítá náš společný sen. Sladila se moje nejistota i jeho naděje, prolínaly se v tom jediném obrázku.
V ten večer jsme se rozhodli konečně začít šetřit. Kupovali jsme pozemek, vyřizovali plány, studovali prováděcí předpisy. A pokaždé, když přišel večer, vytáhli jsme Emino dílo z ledničky a povídali jsme si, jak by vypadalo, kdybychom mohli postavit dva malé vikýře, otevřít široký vchod do zahrady a postavit lavičku před malým polem květin, které bychom společně pěstovali.
Od té doby už nikdy neříkáme, že něco není možné. V našem městě teď stojí domek téměř přesně podle obrázku – jen s drobnými změnami, jak je pro stavbu třeba. Ale Eminu kresbu jsme vyměřili na stěny. Při každé návštěvě se lidé ptají, odkud jsme vzali inspiraci, a my se usmíváme:
„Přišla sama, když byla ještě malá. A ukázala nám, že některé sny jsou předurčené k tomu, aby někdo jednou nastavil ruku a postavil z nich domov.“
