Článek
Rád žehlil, pěstoval rajčata a vyprávěl nám, jak mu v mládí nešla matematika. Až po jeho smrti jsme při vyklízení domu narazili na starý sejf. A v něm na pravdu, která do té doby nikomu ani nepřišla na mysl.“
Děda. Klidný, tichý, čaj s citronem.
Pamatuju si ho jako člověka, který měl na všem čas. Nikdy nepospíchal. Když babička nervózně pobíhala po kuchyni, on seděl v křesle, četl noviny a vždycky pronesl tu svoji uklidňující větu: „Klid, Mařko. Všechno se nějak udělá.“
Byl to typický důchodce. Vařil si guláš na tři dny, opravoval rádio, které už dávno nemělo smysl zachraňovat, a v zimě každé ráno zametal chodník, i když napadl jen poprašek.
Celý život prý pracoval na statistickém úřadě. Co přesně tam dělal, nikdo vlastně nevěděl – „čísla a tabulky“, říkal. Znělo to nudně. A taky že jo – až podezřele nudně.
Ale protože to byl děda, nikdo se nevyptával. Lidé mají tendenci starší členy rodiny trochu přehlížet. Jako kdyby jejich minulost byla nepodstatná, protože už je přece jen důchodce.
A pak zemřel. V klidu. Ve spánku. Na stole vedle postele měl rozečtenou detektivku a šálek s nedopitým heřmánkem.
Sejf pod podlahou
Vyklízení jeho domku trvalo celé víkendy. Byl pečlivý – až obsesivně. Krabice s účtenkami z roku 1997. Zásuvka plná nabíječek na telefony, které už dávno neexistují. A pak sklep.
Ve sklepě, pod starou dřevěnou podlahou, jsme našli podivně znějící prkno. Když jsme ho nadzvedli, byla tam kovová skříňka. Malý, zaprášený sejf se starým zámkem na kód.
Chvíli jsme na něj jen koukali. Babička netušila, že něco takového doma mají. Máma se smála, že tam budou staré známky nebo porno z osmdesátek. Já si představovala poklad z dětských let – bonbony, zapomenuté peníze, nebo složený dopis od nějaké dávné lásky.
Otevřeli jsme ho až po pár dnech – zámek se povedlo překonat pomocí data dědova narození (samozřejmě). A uvnitř… no, nebyl tam poklad. Tedy, ne takový, jaký jsme čekali.
Pravda mezi fotkami a mapami
Uvnitř byly:
- Fotografie z cizích zemí, kde děda nikdy oficiálně nebyl.
- Starý průkaz na jméno, které mu nepatřilo.
- Poznámkový blok v azbuce.
- A jeden list papíru s jedinou větou: „Ne všechno, co si myslíte, je pravda. Ale bylo to nutné.“
Nikdo z nás nechápal. Dokud jsme se neozvali jednomu z jeho dávných kolegů, který se na pohřbu moc zdržovat nechtěl, ale při loučení babičce šeptl: „On byl větší borec, než si myslíte.“
Ten muž – tehdy už také důchodce – nám po pár sklenkách na zahradě řekl, že děda za komunismu krátce pracoval pro rozvědku. Že občas cestoval pod jiným jménem, předával informace ze zahraničí, a později se stáhl zpět na „obyčejný“ statistický úřad, kde už jen dožil s vědomím, že pomáhal státu trochu jinak, než jsme si mysleli.
Nikdy se tím nechlubil. Nepsal o tom paměti. Nezveřejňoval historky. Byl ten typ člověka, který prostě dělal, co bylo třeba – a mlčel.
Jiný pohled na jednoho „obyčejného“ muže
Od té doby se na něj dívám jinak. Ne jako na starého pána s termoskou čaje a novinami. Ale jako na člověka, který prožil život ve dvou rovinách – veřejné a skryté.
A přitom byl pořád stejný: něžný, klidný, se suchým humorem a výborným receptem na segedín.
Zjistila jsem, že i ti nejtišší lidé často nesou nejzajímavější příběhy. Jen se je musíme naučit včas poslouchat. Nebo hledat. Třeba i pod podlahou.
