Článek
Pracovala jsem pečlivě, včas odevzdávala úkoly, zůstávala přesčas, když bylo potřeba. A přesto jsem měla pocit, že jsem pro šéfa neviditelná. Když prošel kolem, pozdravil ostatní, mě sotva vzal na vědomí. Když rozděloval nové projekty, vždycky šly jinam. Důležité porady? Beze mě. A když jsme slavili něčí úspěch, stála jsem v koutě s dortem na papírovém talířku, ale s pocitem, že vlastně nejsem součástí.
Znáte ten zvláštní druh ticha, které se kolem vás rozprostře, když máte pocit, že nezáleží na tom, jestli tam jste nebo ne? Právě takové ticho jsem znala důvěrně.
Začala jsem pochybovat. Nejsem dost dobrá? Dělám něco špatně? Možná nejsem tak schopná, jak jsem si myslela. Možná mě opravdu přehlížejí oprávněně. Začala jsem se stávat sama sobě neviditelnou. Až do toho jednoho dne.
Seděla jsem u počítače, byla středa, pršelo, a já si zrovna četla e-mail o další prezentaci, na kterou mě nikdo nepozval. V tu chvíli se za mnou ozval hlas:
„Můžete na chvilku do mé kanceláře?“
Byl to on. Šéf. Ten, který mě neviděl. Zvedla jsem se s pocitem, že mi asi chce říct, že něco dělám špatně. Možná mě přesune. Nebo hůř – propustí. Všechno možné mi běželo hlavou, zatímco jsem šla chodbou, která se najednou zdála nekonečně dlouhá.
Zavřel za mnou dveře a ukázal na židli. „Sedněte si.“ V ruce držel složku. Mé jméno bylo na horní straně.
„Chtěl jsem s vámi mluvit už delší dobu,“ začal. Polkla jsem nasucho.
„Všiml jsem si, jak pracujete. Že jste tichá, ale velmi spolehlivá. Vždycky včas. Nikdy si nestěžujete, nikdy nehledáte výmluvy. Všichni vidíme, že jste důsledná. Ale vím, že vás možná přehlížíme. A to je chyba, kterou chci napravit.“
Zůstala jsem sedět. Beze slov. On pokračoval:
„Chystáme nový projekt. Bude důležitý. A já chci, abyste ho vedla.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Vedla? Já?
„Proč já?“ zeptala jsem se.
„Protože vím, že vás nikdo nemusí hlídat. Protože vím, že nehledáte pozornost – ale přesto děláte věci nejlépe. Váš klid a přehled jsou přesně to, co tým potřebuje.“
Neodešla jsem z té kanceláře jako někdo jiný – ale jako někdo, koho konečně někdo uviděl. Kdo si uvědomil, že jen proto, že vás někdo nahlas nechválí, neznamená, že vás nevnímá.
Ten den se ve mně něco zlomilo. Přestala jsem se omlouvat za to, že nejsem ta nejhlasitější. Že nejsem ten, kdo se první přihlásí. Pochopila jsem, že síla může být i v tichu. V pečlivosti. V klidu.
Dnes ten projekt opravdu vedu. A zjistila jsem ještě něco dalšího: že šéf, který působí chladně a uzavřeně, může být jen někdo, kdo neumí úplně dobře komunikovat. Ale když to udělá – může změnit něčí život.
Možná se právě teď cítíš neviditelně. Možná máš pocit, že tě v práci nikdo nevnímá. Ale někdo se dívá. Někdo si všímá. A jednoho dne tě možná zavolá do kanceláře – a svět se posune.
