Článek
V předsíni jsem našla stín jeho siluety, jak stojí u okna a dívá se na mrazivé siluety stromů. Řekla jsem „Ahoj“, ale neotočil se. Stál tam tak dlouho, až mi ztuhla krev v žilách.
„Nechtěl jsem tě budit,“ řekl tiše, aniž by se otočil. Jeho hlas zněl chraptivě, jako by měl v hrdle led. „Pojď sem.“
Posadila jsem se na kraj gauče. Přikrčil se ke mně a chytil mě za ruku. „Musím ti něco říct,“ začal. „Nevím, co se může stát.“ Odstoupila jsem, ale nevěděla jsem proč.
Když se na mě podíval, oči měl zvláštně daleké. „Kdybych zítra zmizel… prosím tě, nehledej mě.“
Napřed jsem si myslela, že to říká přehnaně – že to jen metaforicky, protože mám nespočet přátel a rodinu, ale on se bál.
„Proč to říkáš?“ vyhrkla jsem.
Zavrtěl hlavou: „Nejde to vysvětlit takhle. Jen… je to pro tebe lepší. Nechci tě zatěžovat tím, co přijde.“
Začala jsem protestovat, chtěla jsem ho obejmout, skoro křičela: „Nic takového nepřipadá v úvahu!“ Jenže on mě zastavil zdviženou rukou.
Ten večer jsme mlčeli. Večer rychle přecházel ve noc a mně se honily myšlenky. Přišla jsem do postele, ale nezačala jsem spát – poslouchala jsem jeho klidné dýchání, které náhle znělo cizě.
Druhý den ráno jsem se probudila první. Kuchyní se linula mlhavá šedivá světla. Připravila jsem mu snídani a pak vyšla na chodbu, kde jsem si všimla obálky – stála u jeho bot. Je na ní jen moje jméno a datum, nic víc.
Málem jsem se točila, ale obálku jsem vzala. Vrátila jsem se do kuchyně a nahlédla dovnitř. Byl tam malý zápisník a papírek se slovy:
„Když se tohle ocitne v tvých rukou, znamená to, že… že jsem tu nebyl schopen zůstat. Vím, že jsi silná. Věř mi, že jsem se snažil. Pokud mě najdeš, nezáleží na tom, kam půjdu. Vždycky si mě najdeš v srdci.“
Srdce mi ztuhlo. Zápisník měl na hřbetu vyrytý rok – 2015. Otevřela jsem ho a našla deníkové záznamy, které psal od té doby, co přišel do naší rodiny. Popisoval tam své deprese, noci bez spánku, strach, že není dost dobrý otec, že mě svým stavem zničí.
Četla jsem dlouho – každým zlomkem písma procházel jeho boj. Psal, že když se mu svět rozpadá, chce se vytratit. Že mě tolik miluje, až má strach, aby mi neublížil svým zmatkem.
Když se vrátil domů z práce, našla jsem ho u okna, kde jsem ho předešlého večera našla já. Obklopena papíry a fotografiemi našeho života držela jsem v náruči zápisník. Položila jsem mu ho na stůl a objala ho zezadu.
„Nikdy mě nenajdeš jen v srdci,“ řekla jsem mu. „Najdeš mě všude, kde stojím. A já vím, kamkoliv půjdeš, půjdu taky.“
Zavřel oči a sklouzl mi do náruče. A v tom tichu, kdy zima trhala okna mrazem, uslyšela jsem první tón naděje – slib, že už nikdy nebudeme zvlášť.
