Článek
Taková, kdy vás bolí hlava ještě dřív, než dorazíte do práce, a kdy vám káva nechutná, i když ji pijete jen proto, abyste nějak přežili dopoledne. Seděla jsem v poloprázdné tramvaji, s mobilem v ruce, scrollovala zprávy a snažila se nevnímat vlastní myšlenky. Ty, které jsem poslední týdny nechtěla slyšet: že jsem unavená, že se v práci dusím, že se ve vztahu ztrácím a že… že už dlouho nejsem tak úplně sama sebou.
Zastávky plynuly, lidé nastupovali a vystupovali. Vedle mě si přisedl starší pán. Měl kabát, co pamatoval lepší časy, a v ruce složený papírový sáček z pekárny. Neřekl nic. Jen se posadil a složil ruce do klína. Ani já neřekla nic. Ale nějakou zvláštní silou jsem přestala koukat do telefonu a místo toho se zahleděla ven.
Tramvaj zastavila na Palmovce. Dveře se otevřely a zavřely. V tu chvíli jsem cítila, jak se na mě ten muž otočil. Pomalu. Jako by mě chtěl oslovit, ale nevěděl, jestli smí.
„Slečno?“ řekl potichu.
Podívala jsem se na něj, trochu překvapená. Čekala jsem, že se zeptá na čas, nebo že si spletl zastávku.
Ale ne.
Podíval se mi do očí a řekl:
„Něco ve vašem pohledu vypadá, jako byste zapomněla, že jste krásná.“
V tu chvíli se mi zalily oči slzami. Ani nevím proč. Možná proto, že jsem se už týdny necítila krásná. Možná proto, že jsem se necítila vůbec. Možná proto, že mi to řekl někdo úplně cizí – bez postranního úmyslu, bez očekávání, bez záměru mě balit, bez přetvářky. Jen tak. Jako člověk člověku.
Usmála jsem se, ale nemohla jsem mluvit. Jen jsem kývla.
On taky kývl. A pak vystoupil. Jen tak. Jako by se vynořil z mého vlastního podvědomí, řekl, co bylo třeba, a zmizel.
Ten den se nic zásadního nezměnilo. Ale já si večer po dlouhé době rozčesala vlasy jinak, oblékla si šaty, co jsem už dávno nechala viset, a podívala se do zrcadla s větším pochopením.
Někdy stačí jedna věta od úplně cizího člověka, aby vám připomněla, kým jste byli, než jste začali o sobě pochybovat.
