Článek
Vstávala jsem každé ráno v 6:00. V koupelně jsem si nakreslila tvář, co vypadala, že to má pod kontrolou. Krém, korektor, řasenka, úsměv. Pusť rádio, ať to hraje. Uvař kafe. Zkontroluj aktovku dceři, polibek na čelo, batoh na záda, „ahoj, mamí“, zamává mi z tramvaje. Já nasedám do auta, a…
Představím si to. Jen na vteřinu. Jak se zpoza rohu vynoří kamion, neubrzdí to. Jak si někdo nevšimne červené. Jak se něco stane, něco „náhodného“, co by to celé vyřešilo za mě. Beze stopy. Bez rozloučení.
A pak si dám další doušek kafe a jedu do práce.
Tohle přání – absurdní, zoufalé, tiché – mě provázelo roky. Ne proto, že bych byla zbabělec. Ani proto, že bych chtěla opustit svou dceru. Ale protože jsem byla unavená. Do morku kostí. Unavená z přetvářky. Z věčného předstírání, že všechno zvládám. Z toho, že když se zeptáte „Jak se máš?“, očekává se jen jedna odpověď: „Jo, dobrý.“
A tak jsem se smála. Pořád. Vtipkovala jsem v kanceláři, posílala kamarádkám memečka. Na Instagram jsem dávala fotky s popisky jako: „Kafe, chaos a láska – přesně tak to máme rádi!“ Ve skutečnosti jsem každé ráno musela přemlouvat sama sebe, abych vůbec vstala z postele.
Když se mě někdo zeptal, jak to všechno stíhám – dítě, práci, domácnost, život – usmála jsem se a řekla:
„Víceméně ne.“
Smích. Sranda. Odlehčení.
Nikdo netušil, že když dceru uložím do postele, usednu na zem v koupelně a jen tam tak sedím. Bez myšlenek. Bez cíle. Jen tam jsem. Jako kdybych chtěla zmizet do spárů dlaždiček.
Byla jsem přetížená. Vyhořelá. Vyždímaná. A přitom se to všechno navenek tvářilo jako běžný život.
Měla jsem práci. Zdravé dítě. Byt. Auto. Internet. Nikdo mě nemlátil. Nikdo mě nezneužíval. Nikdo mě nenechal hladovět. A tak jsem si říkala – co si vlastně stěžuju?
A to je ta nejzrádnější věc na duševním vyčerpání. Všechno vypadá normálně. A vy si říkáte, že nemáte právo být na dně. Že jiní to mají horší. Že vy máte všechno, co by vás mělo dělat šťastnou. Jenže nefungujete. Není proč se smát, ale stejně se smějete. Protože kdybyste se nesmáli… všichni by se ptali.
A vy nechcete vysvětlovat. Protože sami nevíte, co byste řekli.
Zlom přišel jednou v zimě. Dcerka onemocněla a já musela na pár dní zůstat doma. Zrušila jsem všechny pracovní schůzky. Všechno šílenství se zastavilo. A já se na chvíli opravdu zastavila.
Jedno odpoledne mi přinesla obrázek – jak ležím v posteli, a nad hlavou mám bublinu s nápisem:
„Maminka je smutná, ale já ji držím.“
Takhle přesně to napsala.
A to mě složilo.
Poprvé po letech jsem si dovolila brečet. Před ní. Obejmout ji. Říct, že má pravdu. Že jsem smutná. Že někdy nevím, co se sebou. A víte co? Ona neutekla. Nezhroutila se. Nezpanikařila. Jen mě pevně objala a řekla:
„Já to věděla.“
Od té doby jsem začala mluvit. Pomalu. Ne nahlas a ne s každým. Ale začala jsem chodit na terapii. Začala jsem si dovolit nebýt v pohodě. Přestala jsem se smát, když se mi brečet chtělo. Začala jsem říkat „potřebuju pomoct“, i když to dřív znělo jako slabost.
A víte co je paradox? Teď se opravdu směju víc. Opravdověji. A ten kamion? Už si ho nepředstavuju. Až děsivě mi chybí – ale zároveň vím, že to byla jen myšlenka. Úniková cesta. A že život, byť děsně těžký, se dá unést. Když ho konečně přestanete nést sama.
Smála jsem se, i když jsem uvnitř křičela. Ale teď už křičet nemusím.
Protože někdo konečně slyšel ticho.
