Článek
Pohybovali jsme se nervózně kolem dveří — já s taškou na jógu, manžel s krabicí sushi na večer. „Buďte v klidu,“ křikla mi babička už napůl za dveřmi svahem ulice. „S děckem si poradím.“
Vrátila jsem se až po cvičení. V kuchyni, kde býval nepořádek, panoval pohádkový klid. Babička seděla u stolu se sklenicí kompotu, Davídek vedle ní v pyžamu, s rozštěpenou ruličkou od sušenek.
„Ahoj, mami,“ vylétl ke mně a ukázal uši namalované černou pastelkou. „Hrajeme se na myši. Babička mi pod oknem ukazovala, kde žijí opravdové myši.“
Zastavila jsem se. „Opravdu?“ zamumlala jsem, a v tu chvíli tušila, na co chci zeptat.
Babička se usmála a ruku nasunula na krk Davídka. „Řekla jsem mu, jak se myši bojí světla a že spí v dírách ve zdi, kde na ně sem tam padají drobečky chleba.“
„To je v pořádku, to nic,“ řekla jsem rychle. Jenže v té maličké očičce Davídka bylo něco, co jsem přitom neviděla — jako by věděl vůbec něco, co my už zamlčujeme.
Večer jsme ho ukládali do postýlky a já se odvážila: „Davídku… a co ještě ti babička ukazovala?“
Očima sklouzla k zamračené babičce. On se napřímil: „Mami, babička mi řekla, že světla v okně jsou dvě, ale na nebi nesvítí skutečný Santa.“
Srdce mi jakoby poskočilo. „Co?“ řekla jsem. „Ty jsi… víš, co je Santa?“
Zavrtěl hlavou, ale hned dodal: „Babička říkala, že když ho rodiče náhodou potkají v obchodě, je to jen převlečený pán. A že opravdový Santa žije v našich srdcích a dává nám laskavost, ne dárky.“
V tu chvíli se manžel zachvěl u dveří. Babička se zvedla a pohlédla na nás:
„Promiňte—loučil se s vámi, nechtěla jsem tajit pravdu, myslela jsem, že je na to zralý.“
Přišla mi na mysl lhostejnost, a zároveň jsem ucítila v sobě nápor viny. Odmítli jsme o tom mluvit domlouvali jsme si neumět nalézt ten správný okamžik. Chtěli jsme si uchovat ještě pár Vánoc s dětinskou vírou, dokud se sám rozhodne, že už je velký. A babička mu to vzala.
Tehdy jsem si uvědomila, jak tenká je hranice mezi pravdou a kouzlem, a že někdy i člověk, který touží jen po nejčistší upřímnosti, dokáže zranit víru, která patří jen dětem.
Od té doby jsme se babičky ptali, že příště raději nechť nechá necháme tuto pravdu o svatém Mikuláši ještě uklizenou v pohádkách. A aby znovu našel ten malý záblesk naděje, který bezdětná ušlechtilost rozptýlila v teple dětských snů.
