Hlavní obsah

Když jsme poprvé nechali babičku hlídat vnouče, naučila ho něco, co jsme mu nechtěli říct

Poprvé jsme s manželem nechali babičku hlídat pětiletého syna Davídka na odpoledne.

Článek

Pohybovali jsme se nervózně kolem dveří — já s taškou na jógu, manžel s krabicí sushi na večer. „Buďte v klidu,“ křikla mi babička už napůl za dveřmi svahem ulice. „S děckem si poradím.“

Vrátila jsem se až po cvičení. V kuchyni, kde býval nepořádek, panoval pohádkový klid. Babička seděla u stolu se sklenicí kompotu, Davídek vedle ní v pyžamu, s rozštěpenou ruličkou od sušenek.

„Ahoj, mami,“ vylétl ke mně a ukázal uši namalované černou pastelkou. „Hrajeme se na myši. Babička mi pod oknem ukazovala, kde žijí opravdové myši.“

Zastavila jsem se. „Opravdu?“ zamumlala jsem, a v tu chvíli tušila, na co chci zeptat.

Babička se usmála a ruku nasunula na krk Davídka. „Řekla jsem mu, jak se myši bojí světla a že spí v dírách ve zdi, kde na ně sem tam padají drobečky chleba.“

„To je v pořádku, to nic,“ řekla jsem rychle. Jenže v té maličké očičce Davídka bylo něco, co jsem přitom neviděla — jako by věděl vůbec něco, co my už zamlčujeme.

Večer jsme ho ukládali do postýlky a já se odvážila: „Davídku… a co ještě ti babička ukazovala?“

Očima sklouzla k zamračené babičce. On se napřímil: „Mami, babička mi řekla, že světla v okně jsou dvě, ale na nebi nesvítí skutečný Santa.“

Srdce mi jakoby poskočilo. „Co?“ řekla jsem. „Ty jsi… víš, co je Santa?“

Zavrtěl hlavou, ale hned dodal: „Babička říkala, že když ho rodiče náhodou potkají v obchodě, je to jen převlečený pán. A že opravdový Santa žije v našich srdcích a dává nám laskavost, ne dárky.“

V tu chvíli se manžel zachvěl u dveří. Babička se zvedla a pohlédla na nás:
„Promiňte—loučil se s vámi, nechtěla jsem tajit pravdu, myslela jsem, že je na to zralý.“

Přišla mi na mysl lhostejnost, a zároveň jsem ucítila v sobě nápor viny. Odmítli jsme o tom mluvit domlouvali jsme si neumět nalézt ten správný okamžik. Chtěli jsme si uchovat ještě pár Vánoc s dětinskou vírou, dokud se sám rozhodne, že už je velký. A babička mu to vzala.

Tehdy jsem si uvědomila, jak tenká je hranice mezi pravdou a kouzlem, a že někdy i člověk, který touží jen po nejčistší upřímnosti, dokáže zranit víru, která patří jen dětem.

Od té doby jsme se babičky ptali, že příště raději nechť nechá necháme tuto pravdu o svatém Mikuláši ještě uklizenou v pohádkách. A aby znovu našel ten malý záblesk naděje, který bezdětná ušlechtilost rozptýlila v teple dětských snů.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz