Článek
Jsem spíš ten člověk, který si hledí svého, dělá, co má, a s každým se snaží vycházet v klidu. Nechodím na drby ke kávovaru, nevynáším interní věci a snažím se být férová. Možná i proto mě to tak zasáhlo.
Jednoho rána ke mně přišla kolegyně, se kterou si občas dáme oběd nebo si vyměníme recepty, a řekla potichu:
„Hele, nechci ti dělat starosti, ale měla bys vědět, že se o tobě něco říká. A nevypadá to dobře.“
Ztuhla jsem. Takové věty obvykle nevedou k ničemu příjemnému.
„Kdo?“ zeptala jsem se.
Zaváhala. „Nechci být ta, co roznáší. Ale… je to někdo, od koho bys to asi nečekala.“
Nechala mě s tím. A mně od té chvíle vrtalo hlavou, kdo by to mohl být. V hlavě mi běžela jména jako seznam podezřelých. Někdo z nováčků? Někdo, s kým jsem si nevědomky sedla na židli v zasedačce?
Ale pravda byla mnohem horší. A mnohem blíž.
Dva dny na to jsem šla pro kávu. Na chodbě jsem náhodou zaslechla, jak si dvě kolegyně povídají u okna. Smály se, ale v další vteřině jsem slyšela svoje jméno. Ztichla jsem a postavila se k výtahu, zády k nim.
„…no jo, a pak zase Zuzka tvrdila, že ona všechno zařídí, jakoby byla vedoucí oddělení.“
Zamrazilo mě. Zuzka. Moje kamarádka z práce. Ta, se kterou jsme si poslední dva roky posílaly memečka o víkendech a chodily spolu na obědy. Věděla o mně víc než kdokoliv jiný v kanceláři.
„Tobě to taky řekla, viď? Jak má extra přístup k šéfovi?“
„Jo, a že všichni ostatní to flákají a jen ona táhne.“
Zalapala jsem po dechu. To přece není pravda. Nikdy bych to neřekla. A rozhodně ne ona.
Odpoledne jsem sebrala odvahu a šla za Zuzkou. Chtěla jsem tomu věřit – že je to nedorozumění. Že si někdo něco překroutil.
Ale když jsem jí to řekla, ztuhla. Nepopřela to. Jen se dívala do země a řekla:
„Mrzí mě, že ses to dozvěděla takhle.“
Byla to rána. Nejen kvůli tomu, co řekla. Ale protože to byla ona. Člověk, kterému jsem důvěřovala. Se kterým jsem sdílela i osobní věci. Kterému jsem pomohla při jeho rozvodu, kryla ho u vedení, když přišel pozdě, protože měl těžké ráno.
„Proč?“ zeptala jsem se tiše.
Pokývala hlavou. „Já vlastně ani nevím. Možná závist. Možná, že jsi v práci vždycky tak jistá, tak stabilní… a já se v tom trochu ztrácím.“
Chvíli bylo ticho.
Odešla jsem bez dalšího slova. Nechtěla jsem jí říct nic ošklivého. Ale ani ji obejmout a říct, že je to v pořádku. Protože nebylo.
Uvědomila jsem si, že někdy nás nezraňují naši nepřátelé – ale ti, kterým věříme. A že důvěra není samozřejmost. Že nejvíc bolí zrada, která nepřijde zvenčí, ale zevnitř.
Od té doby jsem opatrnější. Neuzavřela jsem se do sebe, ale naučila jsem se mezi kolegy držet malý odstup. A taky jsem si víc začala vážit těch, kteří přijdou šeptem a řeknou: „Hele, něco bys měla vědět.“
Protože i když to bolí, pravda je pořád lepší než iluze.
