Článek
Nebylo to tak, že by ho pomlouvala nebo na něj nadávala. Ne.
Ona ho prostě vymazala z konverzace.
Když jsem se ptala, podívala se na mě s takovou zvláštní směsí smutku a napětí, jako by každá otázka byla malý škrábanec na staré jizvě.
A pak odpověděla vždy stejně:
„Nemělo by smysl ti to říkat.“
A tak jsem vyrostla s tím, že otce nemám. Nebo že ho sice mám, ale jen technicky.
Na fotkách z dětství jsme byly vždy jen my dvě – já a máma.
Na školních projektech, kde se kreslila rodina, jsem si tatínka domalovala jako astronauta, šéfkuchaře nebo upíra, prostě jen abych něco řekla.
Ve třinácti jsem si vymyslela, že je to švédský lékař, co odjel zachraňovat tuleně.
V osmnácti už jsem to přestala řešit.
Až do chvíle, kdy jsem se přestěhovala. A v rohu staré skříně našla krabici, kterou máma schovávala přesně tak, jak se schovává bolest – hluboko a potichu.
Nebyla nijak nápadná.
Stará kartonová krabice s popsaným víkem: „divné papíry – nevyhazovat“.
Uvnitř účtenky, staré pohlednice, rodné listy.
A mezi tím – jedna jediná fotka.
Byla černobílá, trochu zažloutlá, okraje potrhané.
Na fotce stála máma. Mladá, usměvavá, s dlouhými vlasy a v kostkované košili, kterou si dodnes pamatuju z její skříně.
Vedle ní stál muž. Vysoký, tmavé vlasy, uvolněný výraz. Ruka kolem jejích ramen.
A já… jsem se na něj okamžitě poznala.
Ne že bych ho poznala osobně. Ale jeho nos byl můj. Jeho oči. Jeho výraz, když se usmíval trochu do strany.
Najednou se mi rozbušilo srdce.
Na zadní straně fotky bylo jedině:
„Jáchym – červenec 1986, Říčky.“
Dlouho jsem tu fotku držela v ruce. Zvažovala jsem, jestli mám právo se ptát.
Ale něco ve mně řvalo: „Tohle je tvoje minulost. A máš právo ji znát.“
Večer jsem zašla za mámou. Položila jsem před ni fotku.
Nereagovala hned. Dlouho se na ni dívala.
Pak se zhluboka nadechla.
„Našla jsi ho,“ řekla tiše.
„Takže je to…?“
„Ano. Jáchym. Tvůj otec.“
A pak to šlo ven. Všechno.
Že se poznali na studentském festivalu.
Že byl z jiné části republiky, trochu bohém, trochu filosof.
Že se milovali bláznivě, mladě, bez podmínek.
A pak jednoho dne oznámil, že jede do ciziny – na rok, možná dva.
A slíbil, že se vrátí. Psali si. Čekala ho. A když zjistila, že je těhotná, napsala mu.
Odpověď nepřišla.
Ani druhý dopis. Ani třetí.
Nakonec jí přišla obálka zpět – neotevřená, s razítkem „adresát neznámý“.
„Nikdy jsem nevěděla, co se stalo,“ řekla máma. „Nevím, jestli utekl, nebo se něco stalo. Možná jsem to ani nechtěla vědět. Ale rozhodla jsem se, že to zvládnu sama. A že tě nebudu trápit příběhem, který možná ani nemá konec.“
Dlouho jsem o tom přemýšlela.
Měla pravdu? Měla mlčet?
Možná ano. Možná ne.
Ale já najednou chtěla znát víc.
Začala jsem hledat. Po jméně, po místech. Pátrala jsem na internetu, v archivech, ve starých novinách.
A po pár týdnech jsem narazila na rozhovor v regionálním plátku.
Jáchym Novotný. Výtvarník. Žije v Rakousku. Maluje krajiny.
Na fotce seděl v ateliéru. Starší, prošedivělý… ale pořád ten nos. Ty oči.
A najednou jsem věděla, že je to on.
Napsala jsem mu.
Jednoduchý e-mail. Představila jsem se. Napsala, co vím. Připojila fotku, kde jsem já – a on.
A čekala.
Odpověď přišla za tři dny.
Byla krátká.
Ale první věta změnila všechno:
„Hledal jsem tě tolik let, ale nikdy jsem si nebyl jistý, jestli mám právo zasáhnout.“
Dnes jsme v kontaktu.
Poznáváme se pomalu, bez velkých gest.
Nedoháním čas, protože ten doženout nejde. Ale stavím most. Mezi tím, co bylo nevyřčené, a tím, co může ještě vzniknout.
A máma?
Sedíme občas na balkoně, koukáme na západ slunce a mluvíme otevřeněji než kdy dřív.
„Kdybych mohla vrátit čas, možná bych ti to řekla dřív,“ řekla mi jednou.
A já jí odpověděla:
„Ale mami, tys mi přece dala všechno. Jen jsem si to potřebovala poskládat sama.“
