Článek
Každý večer po večeři se Lukáš zvedl od stolu, řekl, že si jde „vyřídit pár věcí do pracovny“, a zavřel za sebou dveře. Nikdy jsem se moc neptala. Pracoval ve financích, občas mluvil s klienty do pozdních hodin, jinak byl doma přítomný, laskavý a starostlivý. Neměla jsem důvod pochybovat.
Až do toho večera.
Děti už spaly, dřez byl prázdný, televize hrála tiše v pozadí. Seděla jsem na gauči s čajem, když jsem uslyšela známý zvuk. Vibrace. Mobil zůstal na kuchyňské lince – Lukášův. Nechala jsem to být, myslela jsem, že si ho tam zapomněl. Ale pak přišla další zpráva. A hned další. Displej svítil v přítmí a zobrazoval jméno: „M.“
To jméno jsem neznala. Nebyla to kolegyně, žádná z přátel ani rodiny. Pochopitelně jsem měla chuť telefon vzít a podívat se. Ale něco mě zadrželo. Nedůvěra mi byla cizí. Místo toho jsem tiše přešla ke dveřím pracovny a naslouchala.
Z druhé strany se ozýval jeho hlas. Klidný, usměvavý tón. Ale slova mi nedávala smysl.
„…taky se mi po tobě stýská…“
„…zítra to bude těžší, má volno…“
„…ne, ještě ne. Nezvládla by to…“
Odešla jsem od dveří. Srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem v šoku – ne kvůli samotným slovům, ale protože jsem slyšela něco, co jsem slyšet neměla.
Další den jsem ho pozorovala. Všímal si dětí, pomohl s nákupem, políbil mě na čelo, když odcházel do práce. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco dělo. A přesto jsem měla v sobě dusivý pocit.
Večer znovu odešel do pracovny. Tentokrát jsem se neudržela. Sedla jsem k jeho mobilu a čekala. Po chvíli se rozsvítil – volání. Opět „M.“ Přijala jsem hovor. Ale nic jsem neřekla.
Z telefonu se ozval ženský smích. Pak hlas, který mi zmrazil krev v žilách.
„Ahoj, lásko. Už jsi sám?“
Položila jsem. Zůstala jsem stát jako přimražená. Když Lukáš přišel zpět, nevěděl, že vím. Mlčela jsem celý večer, i další den. Potřebovala jsem víc než jen podezření. Potřebovala jsem pravdu.
Následující večer jsem schválně nechala zapnutý mobilní diktafon v jeho pracovně. Věděla jsem, že je to špatně. Ale bylo to silnější než já. Po hodině jsem nahrávku pustila.
„Už to dlouho neutajím. Začíná být podezřelá.“
„Nevím, co mám dělat. Nechci jí ublížit… Ale s tebou je to jiné.“
Stačilo. Ještě tu noc jsem mu položila mobil na stůl a řekla: „Kdo je M?“
Nezapíral. Nezkoušel výmluvy. Jen si sedl a řekl: „Mileno. Z práce. Je to pár měsíců. Neplánoval jsem to.“
Nepamatuji si všechna slova, která padla. Jen tu bolest, zmatek, hněv. A hlavně tu jednu otázku, která mi nešla z hlavy: Proč mi to neřekl dřív?
Rozešli jsme se o dva týdny později. Dětem řekl, že potřebuje čas. Nechtěla jsem jim lhát, ale taky jsem jim nechtěla zničit obraz jejich otce.
Co mě dodnes bolí nejvíc, není ta nevěra. Ale to, že jsem si ničeho nevšimla. Že jsem mu věřila natolik, že jsem přestala vnímat. A přesto si říkám – možná je dobře, že jednou zapomněl zavěsit.
