Článek
Můj manžel Mirek měl jednu nenápadnou, ale fascinující zvláštnost – nikdy nic nemaže.
Opravdu.
Staré fotky, složenky z roku 2007, telefonní číslo spolužáka z první třídy, který už dávno bydlí v Austrálii a jmenuje se jinak. Vše má.
A hlavně – má stále svoji původní emailovou schránku z doby, kdy si ji založil na vysoké.
Na Seznamu. Adresa s přezdívkou, za kterou by se dnes styděl i youtuber z roku 2010.
Nikdy ji nezrušil. Nikdy ji nepročistil.
A já mu vždycky říkala, že by tam měl aspoň občas udělat pořádek.
Jednoho večera, když jsme popíjeli víno a děti spaly, mě Mirek překvapil slovy:
„Hele, chceš se zasmát? Ukážu ti ten starej e-mail. Co jsem tam psal jako mladej pablb.“
Smála jsem se. Jasně, proč ne.
Vzala jsem si skleničku, posadila se vedle něj a sledovala, jak se přihlašuje do e-mailu s heslem, které si pamatoval líp než datum naší svatby.
První zprávy byly neškodné. Zprávy od spolužáků, staré objednávky knih, newslettery z portálů, které už dávno zanikly.
Pak přišla složka s názvem:
„Osobní“.
„Tu bych možná ani neotvíral,“ zasmál se nervózně.
„Ale no tak,“ provokovala jsem ho, „nebojím se tvé trapné poezie z roku 2004.“
Klikl.
A pak to přišlo.
Byla tam série zpráv.
Od ženy. Jiné ženy.
Nikoli nějaká neznámá, ale jméno, které jsem znala.
Jeho bývalá přítelkyně – ta, se kterou byl před námi. Ta, o které říkal, že „to byla jen krátká známost, než jsme se poznali“.
Jenže e-maily říkaly něco jiného.
Nešlo o pár zpráv.
Šlo o dlouhé dopisy. Láskyplné, intimní, hluboké.
Psali si i po tom, co jsme spolu začali chodit. Zprvu formálně, ale postupně… se tón změnil.
Z jedné zprávy:
„Vím, že teď máš někoho jiného, ale nemůžu na tebe přestat myslet. A doufám, že aspoň někdy myslíš i ty na mě.“
Další zpráva, od Mirka, o několik týdnů později:
„Nechci ti ubližovat, ale ty víš, že jsme se nerozešli, protože bych tě přestal milovat. Jen to tak… dopadlo.“
Bylo to, jako by mi někdo dal pěstí do břicha.
A ne proto, že by mi byl nevěrný – to tam nebylo.
Ale protože to, co mi vždycky líčil jako „uzavřenou kapitolu“, bylo očividně něco jiného. Něco nedořešeného. Něco, co možná v něm žilo dál, i když už žil se mnou.
Seděla jsem tiše.
A Mirek taky.
Pak se podíval na mě a řekl:
„Já jsem úplně zapomněl, že to tam je. Vážně. Nečetl jsem to roky. Myslel jsem, že jsem to dávno smazal.“
Nevěděla jsem, co říct.
Najednou jsme neseděli v obýváku s vínem. Seděli jsme v minulosti. V té tiché zóně mezi pravdou a tím, co si přejeme slyšet.
Šla jsem spát dřív. Nehádali jsme se. Neplakala jsem. Jen jsem potřebovala ticho.
Druhý den ráno mi Mirek nechal na stole dopis. Rukou psaný, což u něj znamenalo, že to myslí vážně.
V tom dopise stálo:
„Moje chyba nebyla ta, že jsem tě miloval míň. Moje chyba byla, že jsem si sebou přinesl příběh, který jsem neuzavřel. A pak jsem potkal tebe. A najednou jsem věděl, že nechci zpátky. Jen jsem se bál ti říct, že jsem to tehdy ještě úplně nezvládl. Ale dnes bych ti už nelhal. Vím, že jsi ten příběh, který chci žít.“
Dala jsem si čas. Ne jeden den, ale pár.
A pak jsme si sedli. A mluvili. Opravdově. Bez obalu.
Řekl mi věci, které jsem možná měla slyšet už dávno.
A já mu řekla, že nechci být ta, u které se zůstane jen proto, že to tak „dopadlo“.
A on mi řekl, že já jsem ta, kterou si vybral, když poprvé viděl, jak čichám ke knihám v knihkupectví.
Dneska ten e-mail už neexistuje.
Společně jsme ho smazali.
Ne proto, že by šlo něco zapomenout – ale protože některé příběhy je potřeba uzavřít, aby se mohl psát nový.
Ten náš.
