Článek
Ale když moje jedenáctiletá dcera Klára začala být uzavřená, přestala jíst a v noci se budila s pláčem, začala jsem mít strach.
Zkoušela jsem s ní mluvit. Ptala jsem se, co se děje, jestli ji někdo trápí ve škole, jestli se hádá s kamarády. Vždycky jen zavrtěla hlavou a řekla, že je „všechno v pohodě“. Ale nebylo. Poznala jsem to z očí. A taky z toho, že najednou trávila hodiny ve svém pokoji a psala do starého sešitu, který si zamykala do šuplíku.
Jednoho dne, když byla u kamarádky, jsem se odhodlala. Šuplík nebyl zamčený. Sešit ležel úplně nahoře. Ruce se mi třásly, když jsem ho otevřela.
První stránky byly plné klasických věcí – co dělala ve škole, co ji baví, co ji štve. Ale pak jsem narazila na něco, co mě doslova posadilo na postel.
„Dneska jsem ho zase viděla. Stojí vždycky v rohu obýváku, když jdeme spát. Není to sen. Má modré oči. Jako já.“
Zamrazilo mě. Netušila jsem, o kom píše. Přečetla jsem další zápis.
„Mámě to neříkám. Myslí si, že jsem si to vymyslela. Ale on tam je. A včera mi řekl něco, co jsem nikdy neslyšela – řekl mi: ‚Jsem tvůj tatínek.‘“
V tu chvíli se mi stáhl žaludek.
Klára nikdy nepoznala svého otce. Zemřel, když byla ještě miminko. Vyboural se autem cestou domů z práce. Nikdy jsme o tom nemluvily moc podrobně – snažila jsem se ji chránit, a hlavně jsem nechtěla, aby si nesla v sobě ten smutek. Říkala jsem jí jen, že tatínek odešel moc brzy a že ji určitě miloval. Nikdy jsem jí ale neukázala jeho fotku. Ani neřekla, jak vypadal. A už vůbec ne, že měl – stejně jako ona – pronikavé modré oči.
Ona to ale věděla. Popsala ho přesně. A ne jednou.
„Dneska jsem ho viděla u zrcadla. Usmál se. Řekl mi, že mě chrání.“
Slzy mi stékaly po tvářích. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Přesvědčovala jsem samu sebe, že je to jen dětská fantazie, že se jí stýská po otci, kterého nikdy nepoznala. Ale něco ve mně mi říkalo, že je za tím víc.
Večer jsem si s ní sedla na postel a zeptala se:
„Klárko, mohla bych si někdy přečíst tvůj deník?“
Podívala se na mě vážně, trochu smutně.
„Ty už jsi ho četla, že jo?“
Zarazila jsem se. Přikývla jsem.
„Promiň. Měla jsem se zeptat.“
Pokrčila rameny.
„To je v pohodě. Já jsem to asi potřebovala, abys to věděla.“
Chvíli bylo ticho. Pak mi řekla:
„Mami, on za mnou opravdu chodí. Není to jako sen. Není to strašidlo. Je hodnej. Říká mi věci, co nikdo jiný neví. Jako to, že jsi mu dala tu řetízkovou přívěsku, když jsi zjistila, že jsi těhotná.“
Ztuhla jsem. Ten přívěsek byl ukrytý hluboko v šuplíku pod fotkami, které jsem nikdy neukazovala. Nikdo o něm nevěděl.
Klára pokračovala:
„Řekl mi, že mě vždycky chránil. A že víš, že je to pravda.“
Možná to byla náhoda. Možná něco zaslechla. Ale v tu chvíli jsem jí věřila. Ne proto, že bych chtěla věřit na duchy. Ale proto, že děti někdy cítí věci, které my dospělí už dávno potlačili.
A tak jsme ten večer zapálily svíčku. Sedly si vedle sebe a Klára mi o něm vyprávěla. A já jí poprvé ukázala jeho fotku.
„To je on,“ zašeptala s úsměvem.
