Článek
Přitom jsem ho slyšela tolikrát. Někdy ve tři ráno, když se bál tmy. Jindy, když jsem nesla palačinky na stůl. Anebo jen tak – v obchodě, na ulici, doma. Slovo mami. Dva slabiky. Dva blesky do srdce. A pak, zničehonic, ticho.
Mému synovi je devět. A ještě před pár měsíci mě oslovoval tak, jak většina dětí oslovuje svou mámu. Neřešila jsem to, bylo to samozřejmé. Stejně jako to, že mě každé ráno budil stylem „Mami, nemůžu najít ponožku!“ nebo „Mami, víš, že pavouci mají osm nohou?“. Prostě normální, každodenní chaos v domě, kde vládne dítě.
Jenže pak se to změnilo. Pomalu, plíživě. Nejdřív to začalo tím, že mě volal jen „hej“ nebo „prosím tě“. Pak přešel k „maminko“ – což znělo najednou nějak odcizeně, skoro jako by to byl cizí kluk, co si na mě hraje. A nakonec přišla fáze, kdy mě prostě neoslovoval vůbec.
Všimla jsem si toho jednu středu, když jsme večeřeli. Mluvili jsme o škole, on vyprávěl o nějakém turnaji v šachách, kterého se měl účastnit. A najednou si říkám – vždyť mi neřekl „mami“ už několik dní. Možná týdnů. Možná… dýl?
Začala jsem si toho všímat víc. Při telefonátech. Při rozhovorech doma. Při situacích, kdy by dřív bez přemýšlení volal „mami, pojď se podívat!“ – teď jen tiše přišel, postavil se vedle mě a mlčel. Nebo mi strčil mobil pod nos, aniž by cokoli řekl. A pokaždé, když jsem já sama použila slovo „mami“, viděla jsem, jak malinko ztuhne. Jako by mu to nebylo příjemné.
Co se to sakra děje?
Začala jsem pátrat. Přemýšlet. Podezřívat. Je to něco, co jsem řekla? Udělala? Je na mě naštvaný? Je to nějaká fáze? Ptala jsem se kamarádek, četla diskuse, googlila jako šílená. Ale odpověď pořád nikde.
A pak jsem to zjistila. A bolelo to ještě víc, než jsem čekala.
Jednoho odpoledne přišel ze školy a nechal otevřený batoh. Sáhla jsem dovnitř, abych mu vytáhla krabičku s nedojedeným obědem – klasika. Ale spolu s tím jsem vytáhla i malý list papíru. Vypadl z učebnice češtiny. Byl to test. A na něm poznámka červenou propiskou:
„Ondřeji, nepiš stále ‚mamka‘, používej raději spisovné ‚matka‘. Nebo prostě ‚rodič‘.“
Zírala jsem na ta slova, jako by mi někdo vrazil kudlu do zad. Obyčejná poznámka od učitelky. Nezlá, neútočná. Ale tak neuvěřitelně neosobní. Nešťastná. A v očích devítiletého kluka asi dostatečně silná na to, aby začal přemýšlet, jestli to, jak říká své mámě, je vlastně… špatně.
Ten večer jsem si s ním sedla. Opatrně, aby se necítil obviněný. Ptala jsem se ho, proč mi už neříká mami. Chvilku se kroutil, hrál si s rohem deky, a pak řekl:
„Protože mi paní učitelka řekla, že to není správně. Že bych měl říkat spisovně. A že kluci jako já by neměli být jako mimina.“
Chvíli jsem mlčela. A pak jsem ho objala.
„Víš co?“ řekla jsem mu. „Říkej mi klidně mami, mamko, mamčo, nebo i houbičko. Já budu šťastná, když to bude od tebe. A už vůbec to nemusí být spisovně.“
Usmál se. A pak mě poprvé po dlouhé době znovu oslovil.
„Mami… můžu mít ještě jogurt?“
Bylo mi do breku.
Od té doby se to postupně vrátilo. Ne tak intenzivně jako dřív, ale pořád víc a víc slyším to krásné „mami“. A pokaždé, když to slovo zazní, vím, že je to dar. Ne samozřejmost.
A víte co? Možná bychom měli být opatrní, co říkáme dětem. Protože i zdánlivě nevinná poznámka může změnit způsob, jak se dívají na svět – a i na nás.
