Článek
Slunce už pomalu klesalo a dlouhé stíny stromů se zřetelně protahovaly přes rozpálené pískoviště. Klárka si neklidně vyhlížela prostor, ale přitom se usmívala – pátrala po kamarádech, s nimiž by strávila pár chvilek volna před večerním spánkem.
Zanedlouho si našla na houpačkách holčičku s rezavými copánky a roztomilou tvářičkou. Klárka se rozběhla, pozorovala ji chvilku a pak se šikovně přidala. Holčička za to poděkovala úsměvem a obě se pustily do tichých šepotů o tom, jestli mají doma potkany, nebo jestli už rodiče koupili novou hračku. V té chvíli ke mně přistoupila máma té druhé děvčátka – štíhlá žena s dlouhými vlasy sepnutými do culíku, oblečená nenápadně, v tmavě modré mikině a džínách.
Hned mi bylo jasné, že jsem ji někde viděla. Měla jsem pocit, že poznávám ten tichý úsměv, mírnou zář v očích, ale… ať jsem si snažila vybavit, kde se potkaly naše cesty, nemohla jsem. Aplauz v srdci mě vyzýval, abych se zeptala, ale jazyk se mi zacuchal. Zůstala jsem stát a dívala se na ni, jak si opírá paže o zábradlí houpaček, a znovu mě zaplavila podivná nostalgie – vzpomínka, ve které se cosi nepohnutě opakovalo.
Za minutu Klárka sehnula hlavičku a zvedla z písku drobný kamínek. Pak ho podala své nové kamarádce. Já jsem se přitom nabrala odvahu a jemně se zeptala:
„Promiňte, vídám vás tu skoro každý den. Nejsme se nikdy předtím nesetkaly?“
Žena se na mě podívala jako by čekala, že konečně proniknu tajemstvím. Sklonila hlavu, přikývla a zeptala se:
„Jste Eva?“
Zatajil se mi dech – přesně tak mě oslovila. A přitom jsem jí nikdy nikde neřekla, jak se jmenuji. V slovech visela otázka: „Jak to víte?“ Jenže než jsem stačila odpovědět, pokračovala:
„Moje dcera – ta, s níž si teď hraje vaše Klárka – se jmenuje také Klára. A když jsem vás teď viděla, něco mi bylo povědomé… jako by mě volal hlas vzpomínek.“
V mžiku mi proběhlo hlavou, že jsem zřejmě potkala někoho z dávné minulosti. Měla jsem však pocit, že není náhoda, jak se zjevila. Konečně jsem zašeptala:
„Já jsem Eva… to znamená, že vy jste Míša?“
V očích se jí třpytily slzy a přikývla. „Ano, jsem Míša. Víš, je to děsivé – až moc mi připomínáš někoho, koho jsem dávno ztratila. Moc jsem ti chtěla říct, že znám tvůj hlas… Ale nešlo mi to.“
Stála jsem před ní a připadala si, jako by se ten večer vrátila část mé vlastní minulosti. Můj první náznak pochmurné nostalgie se přetavil v děsivý závěs pochybností:
„Míšo… my jsme si přeci někdy dříve pomáhaly. Byly jsme kamarádky… když jsem byla malá.“
V tu chvíli se jí zhroutily rty v tichém úsměvu, ale slzy skanuly po jejích tvářích. „Ano… Pamatuješ?“ ozvala se měkkým hlasem. „Byly jsme nerozlučná dvojka. Bydlely jsme v sousedních domech, hrály si v parku a tajně se smály tomu, jak jsme našly starou hračku z dětství - plyšového medvídka, co jsme mu říkaly Boban. Byla jsi ta, co vždycky zpívala, a já stála vedle a držela tě za ruku.“
Byl to návrat do vzdáleného dětství, kterého jsem si nevšimla, až do teď. Můj dech se zrychlil, srdce mi zvonilo. Najednou mi došlo, jak hluboká je ta vzpomínka:
Míša – má nejlepší kamarádka z dětství, která se před patnácti lety přestěhovala se svými rodiči pryč za mořem a od té doby jsme si nikdy nepsaly. Myslela jsem, že ztratila kontakt.
Stála jsem tam se slzami v očích, a najednou mi došlo, proč mi byla tak povědomá – jež jsem jí hrozně chyběla. A teď tu byla, ve stejný okamžik, v mém světě, protože naše dcery si hledají samy nová přátelství tam, kde to dřív bylo tak přirozené.
Skrz slzy jsem popadla její dlaně. „Míšo… já jsem si myslela, že jsi dávno pryč. Nečekala jsem, že…“
„Nikdy jsem na tebe nezapomněla,“ přerušila mě. „Až teď jsem se vrátila, aby naše děti mohly pokračovat tam, kde jsme skončily my.“
Přiznala jsem se jí, že jsem každý den procházela kolem toho místa, kde jsme se jako malí hráli – procházela jsem kolem bývalého parku, ale už tam nebyla ani jedna houpačka. Všechno se změnilo. A přesto teď stojíme v novém parku, abychom mohly navázat přátelství, které se kdysi přerušilo.
Když večer zavírali hřiště, děti se loučily usmívaje se, a Míša s úsměvem přikývla:
„Musíme se sejít zítra. Už teď vím, že tohle bude nový začátek.“
Od té chvíle, kdy se naše cesty na dětském hřišti opět protnuly, vím, že některá přátelství se nevytrácejí. Čekají, až jim čas vynahradí to, co ztratilo tvar mládí. A že někdy stačí jediný okamžik, jediný pohled, aby se navrátila ta část minulosti, která nám chyběla.
