Článek
Až do toho večera. Byli jsme spolu pět let, dva z nich manželé. Žádné dramatické hádky, žádné větší problémy. Jen poslední dobou byl nějaký… jiný. Častěji zamyšlený, podrážděný, s telefonem neustále v ruce. Prý práce. Pořád jen práce.
Ten večer usnul na gauči s telefonem položeným na břiše. Zazvonilo mu oznámení. Měl ho odemčený, ani nevím proč. Snad zvědavost. Snad intuice. Snad obava, která ve mně už nějakou dobu hlodala.
V galeriích byla fotka. Nezvyklá. Ne jako ty ostatní. Byla pořízena jen pár dní zpátky. Ale ne mnou. Ne v našem bytě. A rozhodně na ní nebylo nic, co bych čekala.
Fotka zachycovala ženu. Seděla u stolu, naproti ní stál on. Smál se. Ten upřímný úsměv, který jsem od něj už dlouho neviděla. Místnost byla cizí, ale ne neosobní. Byl tam jeho hrnek. Ten, co mi kdysi říkal, že ztratil v práci. A v pozadí – dětská kresba na lednici. S jeho jménem pod obrázkem.
Ztuhla jsem. Můj mozek odmítal spojit si souvislosti. Komu je ta fotka určená? Kdo ji vyfotil? A proč? Proč se v ní cítím jako vetřelec v něčem, co vypadá jako domov?
Nepamatuju si, jak dlouho jsem tam stála. Jen jsem cítila, jak se mi třesou ruce. A pak jsem projížděla další a další fotky. Nenápadné detaily – stejné hodinky, které „ztratil“. Stejná košile, co měla být v čistírně. Ta žena. A to dítě. Asi pětiletý chlapeček. Měl jeho oči.
Vzbudil se. V tu chvíli se naše pohledy setkaly a já věděla, že mi nic nemůže vysvětlit. Žádné lži. Žádná výmluva. Věděl, co jsem viděla. A já věděla, co jsem právě ztratila.
Nešlo mi o nevěru. Nešlo mi o to, že byl s jinou. Šlo o to, že žil dva životy. A ten druhý měl vlastní kuchyň, vlastní hrnek, vlastní dítě. A já jsem byla jen vedlejší postava.
Odešla jsem ještě tu noc. Nechala jsem za sebou prázdný byt, tichý telefon a spoustu otázek, na které možná ani nechci znát odpovědi. Jen jednu jsem si nesla s sebou: Kolik toho o lidech kolem sebe opravdu víme?
