Článek
Ale jeden den a jedna náhodná koupě mi ukázaly, že něco takového může být mnohem víc než jen zboží z druhé ruky. Může to být kus historie, osudová náhoda nebo dokonce malý poklad, který jen čeká na objevitele.
Byl to obyčejný deštivý den. Spěchala jsem domů, když jsem si všimla malého antikvariátu, který jsem vždycky jen bez povšimnutí míjela. Dnes ale bylo něco jinak. Možná za to mohl déšť nebo jen zvláštní pocit, že bych se měla podívat dovnitř. Rozhodla jsem se vejít.
Uvnitř byla tma, vůbec ne jako v běžném obchodě. Policemi se linula vůně starých knih, do kterých se vpilo nespočet příběhů. Procházela jsem mezi regály a jen tak ledabyle prohlížela, co by mi padlo do oka. A pak jsem ho spatřila. Malý, nenápadný kufřík s kovovými rohy a oprášenou rukojetí. Stál tam, jako by čekal právě na mě.
Vzala jsem ho do ruky a opatrně otevřela. Uvnitř bylo pár starých fotografií, dopis a zvláštní kapsa z jemného sametu. Dopis byl psaný starobylým písmem a češtinou, která už dnes z nějak části zněla archaicky. „Milovaná Anno, když tento kufřík držíš v rukou, znamená to, že jsem tě už nikdy nespatřil…“
Najednou se ve mně něco pohnulo. Jaký byl asi příběh těchto věcí? Kdo byl autor toho dopisu a co se s ním stalo? Kufřík nevypadal nijak zvlášť vzácně, ale jeho obsah byl jako otevřená brána do minulosti.
Rozhodla jsem se, že ho koupím. Stál pouhých 150 korun. Prodavač mi řekl, že kufřík přinesl starší muž, který se stěhoval do domova důchodců a nechtěl už nic starého držet doma. „Prý patřil jeho babičce, ale on už k němu neměl vztah,“ pokrčil rameny.
Doma jsem se pustila do pátrání. Fotografie byly zažloutlé, ale podařilo se mi z nich vyčíst něco důležitého. Na zadní straně jedné z nich bylo tužkou napsáno: „Praha 1938, poslední léto“. Okamžitě mi proběhlo hlavou, že tito lidé zažili něco velkého – možná odchod do exilu, možná okupaci, možná něco jiného, ale určitě ne obyčejný příběh.
Po několika dnech hledání na internetu a přezkoumávání detailů jsem zjistila, že kufřík patřil ženě jménem Anna K., která byla jednou z mnoha lidí, kteří odešli z Československa před druhou světovou válkou. Dopis byl od muže, který ji miloval, ale nemohl s ní odjet. Jaký byl jejich osud? To jsem už nikdy nezjistila.
Ale to, co jsem si odnesla, bylo mnohem víc než jen pár starých fotek. Bylo to uvědomění, že každá věc může mít svůj příběh. Že každá náhoda nám může přinést něco, co jsme nečekali – a možná i trochu změnit naše vidění světa.
Od té doby se do second handů a antikvariátů dívám jinak. Nejen jako na místa s levným zbožím, ale jako na skladiště zapomenutých příběhů, které čekají, až je někdo znovu objeví.
