Článek
Místo třpytivých motýlků a rodinných portrétů tam visely záhadné čáry a tvary, které vypadaly spíš jako stará písmo nebo zasvěcená mapa. Kreslil je můj sedmiletý syn Matěj, ačkoliv nikdy předtím nejevil zájem o „tajné kódy“. Když jsem se ho zeptala, co to je, jen se usmál a odvětil: „To je pro babičku.“ A sbalil pastelky do krabičky.
V noci jsem nemohla usnout. Před očima mi vířily ty symboly — křivky se zakroucenými okraji, hvězdicovité útvary, víceméně cikcak spojující několik teček. Připomněly mi stránku staré knihy na půdě mé babičky, kterou jsme našli před pár lety. Byla to poznámková kniha plná náboženských textů a mystických diagramů. Vzpomněla jsem si, jak babička mlčky listovala těmi starými stránkami, aniž by cokoli vysvětlila.
Ráno jsem se vydala za babičkou. Seděla ve své kavárně, skloněná nad šálkem čaje. Když jsem jí ukázala Matějovy kresby, oči jí ztmavly a ruka se jí otřásla. „Tohle… tohle jsou runy,“ zašeptala. „Ne obyčejné runy, ale znamení, která jsme používali v našem rodu. Pocházejí z norštiny a keltských legend. Já je kdysi studovala.“ Ukázala mi na stránku staré knihy, kde se přesně ty samé symboly opakovaly pod nadpisem ‚Znamení ochránců‘.
Zabili mi dech. Babička nikdy nemluvila o tom, co přesně v té knize je, a Matěj o runách nevěděl zhola nic. Vysvětlila mi, že podle rodinné tradice má první narozený potomek v sobě schopnost „přijímat“ ochranné symboly, které jako by se zjevily z předků. „Když je sám nenakreslí, někdo jiný je předá,“ řekla tajemně.
Odpoledne jsem si sedla s Matějem ke stolu. Zeptala jsem se ho, proč ty značky kreslí. Chvíli se mračil, jako by hledal slova. Pak pomalu řekl: „Když kreslím, cítím, jak mě něco vede. Jako kdyby mě držela ruka, která tam není.“ Vysvětloval mi, že během kreslení slyší tiché šepoty a tuší přítomnost. Připomnělo mi to babiččinu vzpomínku na to, jak prý kdysi v noci slyšela babiččina babička bubnování prstů o stůl a šeptání run.
Další den jsem vytáhla knihu z babiččina regálu a položila ji před Matěje. Vzal ji do ruky a porozhlédl se, jako by ji znal. Otevřel na stránce s runami a ukázal mi: „Tady je moje značka. A tady chci, aby se teď naučila psát malá ségra,“ dodal s úsměvem. Babička prohlížela stránky s rozechvělým klidem a pokaždé, když Matěj přejel pastelkami po papíře, tiše se modlila.
Od té chvíle jsem pocítila vůči rodové tradici novou úctu. Nejsem zrovna ta, která by věřila na magii, ale když se dívám na Matěje, jak vkládá do každého znaménka svou plnou pozornost, cítím, že je to něco víc než hravá dětská fantazie. Jsou to odkazy předků, které volají z hloubky rodinného stromu, a připomínají, že ne všechno, co žije mezi námi, lze pochopit rozumem.
