Článek
Kamarádi se rozprchli do různých koutů republiky, každý si vybudoval vlastní život. Jednoho odpoledne jsem náhodou narazil na Facebooku na profil Jany Kučerové, s kterou jsem sedával ve školní lavici. Bez váhání jsem jí napsal a za pár minut jsme se domluvili na kafi poblíž starého gymnázia.
Když jsme seděli v kavárně, vzpomínali jsme na učitelky, na podivné úkoly a nekonečné dny na hřišti. „A co bratr?“ zeptala se najednou. Můj bratr Michal byl o dva roky starší, ale coby jediný chlapec v rodině byl pro mě i pro spolužačky velká atrakcí. „Běží maratony,“ řekl jsem hrdě. „Byl vždycky sportovní typ.“ Jana mě na chvíli pozorovala, než se naklonila s vážným výrazem.
„Víš,“ začala, „já jsem ho viděla před pěti lety.“
Zamrkal jsem. „Kde?“
„V té kavárně na nároží. Měla jsem zpožděný let a šla kolem. Seděl tam sám a vypadal… jinak.“
Přikývl jsem, ale necítil jsem se v klidu. „Vypadal jinak, jak?“
Jana si odkašlala: „Víš, že měl problémy s kolenem po nehodě, viď? Ale tenkrát měl pod náplastí něco víc – ja radši nevím, co přesně, ale bylo to krvavé.“
Sklonil jsem se dopředu. „Nehoda? To ty nevíš. Tenkrát v patnácti spadl z kola, měl jen pár stehů. Úplně v pořádku.“
Jana zavrtěla hlavou: „Ne tohle. Ne ten úraz z hlavy. Myslím před asi pěti lety – viděla jsem kus jeho paže mezi rukávy svetru. Vypadal, že se něčeho bojí. A když jsem se ho ptala, řekl, že jsme se neznám.“
Náhle mi bylo do pláče. Můj bratr, člověk měkkého srdce, který by nikdy lhalo. „Proč by…? Kde přesně to bylo?“
„Na nádraží v Ústí. Čekal na spoj. Mluvil sám se sebou. Měl obvazy na zápěstí. A řekl mi, ať ho nechám být, že se vrací domů, že je to všechno moje chyba.“
Srdce mi tvrdě buchalo. „Moje chyba? Jaká chyba?“
Jana se rozpačitě usmála. „Já netuším. Znělo to, jako by ti vyčítal, že zůstal naživu. A že jsem to nikdy měla nevidět.“
Opřel jsem se zpět. V hlavě mi vířily vzpomínky na bratra – jak mi vždycky půjčoval kolo, když jsem měl problémy s řetězem, jak mě učil plavat. Vždycky tu pro mě byl.
„Musím mu zavolat,“ řekl jsem nakonec a vytáhl telefon. Jana mi položila ruku na rameno: „Počkej. Nepřekvap ho tímhle. On možná hledá klid.“
Slíbil jsem, že počkám. Jana se nadechla a pověděla mi, že bratr po té schůzce zmizel z města. Našel si práci v cizím kraji a od té doby ho nikdo neviděl.
Seděl jsem v kavárně a cítil, jak mi slzy stékají po tváři. Můj milovaný bratr, který mi vždycky pomáhal, teď snad bojoval s démony, o kterých jsem neměl tušení. Jana položila na stůl svůj hrnek: „Promiň, že ti to řeknu takhle. Ale on potřebuje, aby ho někdo vyslechl.“
