Článek
Připravovala jsem mu snídani – míchaná vajíčka a kávu s mlékem, kterou má nejradši. Když jsem otevřela ledničku, uslyšela jsem jeho peněženku, jak měkkým cinknutím dopadla na podlahu. Podívala jsem se dolů, sebrala ji a zpozorněla: byla trochu oteklá, a z jedné kapsičky trčela obálka.
Nikdy jsem mu do peněženky nesahala, věděla jsem, že tam má hlavně karty, fotku dcery a pár drobných. Ten den jsem ale cítila neklid, a tak jsem přecvakla uzávěr. Vytáhla jsem starý, lehce zažloutlý papír – dopis na kancelářském papíru, jemně pokrčený. Adresa nebyla psaná ani razítkovaná, ale dopis byl očíslovaný rukou.
Sedla jsem si ke stolu s hrnkem studené kávy a roztřepala obálku. Uvnitř byl krátký text, psaný pečlivým, mírně nakloněným písmem. Byl to dopis od jeho maminky, která zemřela před osmi lety.
„Milý Petro,
když tohle čteš, jsem už tam, kam jsme všichni jednou povoláni.
Chci, abys věděl, jak moc jsem na tebe pyšná. Vždycky jsi měl křehké srdce a velké sny. A i když svět někdy zavírá dveře, pamatuj, že v sobě nosíš sílu, která ti je znovu otevře.
Když budeš pochybovat, přečti si tuhle stránku. Jsem s tebou, i když mě nevidíš.
S láskou navždy, maminka.“
Srdce mi bušilo úzkostí i něhou zároveň. Slova, která jsem nikdy neslyšela přímo z jeho úst, protože mu o tom málokdo mluvil – že jeho maminka mu byla oporou, i když on sám před okolím předstíral, že jeho dětství bylo „normální“. V tu chvíli jsem si uvědomila, proč měl tu kopii u sebe. V těžkých dnech, kdy ho práce deptala, ji vytáhl a četl.
Nechala jsem si dopis padnout na stůl a vydržela se dívat do prázdna. Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy mu bylo po sedmnácté špatně a zavolal mi z nemocnice – zranil se na motorce. Držel jsem ho za ruku a v tichu mi řekl: „Mami by to zvládla usmát se i tady.“ Tehdy jsem netušila, že myslel na tenhle dopis.
Rozplynula se mi slza. Pak další. A vzala jsem do ruky pero, abych na dopis napsala svůj vzkaz:
„Tyhle řádky už neslouží jen tobě. Jsou tu i pro mě. Děkuju, že jsi mi předal kousek její lásky. Budeme si ho číst spolu.“
Když se vrátil z práce, našel mě u stolu se dvěma hrnky čaje a tím dopisem ležícím mezi nimi. Podala jsem mu ho. Podíval se mi do očí, na dopis, a pak na fotografie dcery, kterou máma nikdy nepoznala. Překlopil stránku a střelil mi do očí oslnivý úsměv, smíchaný s pláčem.
„Nechtěl jsem, abys ji viděla jen z fotek,“ zašeptal. „Ale teď to dává smysl. Chci, abychom tu sílu zase pocítili my všichni.“
Lístek i dopis zmizely v kapse společné bundy a my jsme se objetím přemístili do obýváku. Tam jsme zasedli k rodinnému fotoalbu, kde mě čekaly další dopisy od jeho maminky – věnované i nám, své vnučce.
