Článek
Dřív tam jen četla, teď trvá na tom, že „musí psát“. Neptal jsem se, protože psaní jí vždy šlo — ráda kupovala sáhodlouhé bloky, do školy nosila víc tužek než sebelepší ilustrátoři.
Jednoho dne jsem objevil na stole ve světlíku hromádku dopisů svázaných mašlí. Barevné obálky, každá nadepsaná jinak: „Pro taťku — abys věděl, že jsi můj hrdina“, „Pro babičku — dík za pohádky“, „Pro kuchařku paní Novákovou — za ten nejlahodnější oběd“. Úsměv se mi rozlil třesoucími ústy. Ale pak jsme našli ten poslední dopis — bez obálky, pod paprsky lampičky — s nadpisem:
„Mamince, která už tu není“
Srdce mi poskočilo. Její maminka — to jsem byl já pro ni od narození. Ale Anička to slyšela jinak: před rokem, po tragické nehodě, jsem se vrátil z nemocnice o holé kosti. Nebyl jsem pořádně otcem, ale pacientem. A všichni jsme se snažili před ní nejspíš „držet úsměv“.
Večer, když Anička ležela ve svém postýlce, přistoupil jsem k ní tiše. „Aničko, co je to za dopis?“ zašeptal jsem. Zvedla ke mně oči, na tváři měla bílý výraz. „Píšu mamince,“ řekla. „Chci jí říct, jak mi chybí.“
Zastihla mě vlna horečky. „Ale já jsem pořád tady,“ snažil jsem se vyrovnat hlas, ale smutek mi zvlnil tón. „Jsem tu, Aničko.“
V ten okamžik si narovnala peřinu. „Nechci psát tobě,“ odpověděla rozhodně. „Ty už jsi jiný. Musela jsem se smířit, že maminka mě tu opustila navždy.“
Táhlo se mi před očima. Sedl jsem si vedle její postýlky. „Řekni mi o ní,“ prosil jsem. „Co ti maminka říkala?“
Začala šeptat: „Říkala mi, že svět je velký a krásný, že když budu statečná, vždycky najdu cestu. Ale také tiše plakala. A pak odešla, a já jí nemohla říct, že ji mám ráda.“
Dotkla se mé ruky. „Chci jí to říct,“ vysvětlila. „A chci jí poslat obrázek, co jsme spolu namalovaly.“ V ruce svírala první list deníku, na kterém nakreslila dvě postavy pod jabloní a vedle slova „MAMINKO“.
Druhý den jsem spolu zasedli k malému psacímu stolečku. Otevřela blok na stránce, kde už byla nakreslená obálka se srdcem. Vezl jsem jí pastelky a pomáhal jsem písmenka vést rovně. Malými kruhy jsme přepsali dopis tak, jak ho chtěla „mamince“.
Drahá maminko,
chybíš mi víc než kvetoucí louka.
Kdybys tu byla, hrály bychom si na schovávanou mezi jabloněmi.
Děkuju ti za něžné pohádky a teplé objetí.
S láskou tvoje Anička.
Poté jsme dopis vložili do obálky a zalepili ho. „Tak, a teď ho vypustíme,“ řekla. Vyšli jsme na zahradu, pod jabloň. Na místě, kde stála dřív, když byla maminka živá, byla už jen vůně květů a snášející se lístky. Anička zvedla obálku vysoko a nechala ji spadnout na chvilku mezi větve. Vítr jí zvedl a odnesl ji pryč.
Stáli jsme v tichu. Vzpomínka se rozpustila v jaru. Anička se opřela o moje rameno a já cítil, jak poprvé od té nehody dýchám naplno.
