Článek
Datum v rohu znělo 1942. Neznámé přitom bylo všechno – Karolína V. byla prý její sestra, která se narodila a zemřela v prvním roce. Nikdy o ní nikdo nemluvil.
Dotkla jsem se křehkých stránek. Papír byl křupavý, některé zápisky dopsány rozmašírovanou tužkou, jako by se ten, kdo psal, třásl strachem. Na jedné stránce jsem si přečetla:
„Dnes jsem ji viděla v okně. Má studené oči a prosí mě, abych nezapomněla.“
Žíly mi zkameněly. Proč by mi prababička tak přísně vzkazovala, abych na dítě, které zemřelo před sedmdesáti lety, nezapomněla? Vzala jsem sešit a hledala dál – poslední zápis byl datován 25. srpna 1942, pár dní před vypálením vesnice, kde prababička vyrůstala.
Cítila jsem, že potřebuji víc. V noci jsem si otevřela notebook a zadala do Googlu „Karolína V. 1942“, název vesnice a jméno prababičky. První odkaz vedl na obecní kroniku s výčtem obětí železné podpory. A tam – vedle záznamu, že prababička utečena do Prahy – stála zmínka o „dceři Karolíně V., která byla odvezena do internačního tábora a její osud není znám“.
Srdce mi bušilo: dívka, kterou rodina považovala za zesnulou, byla ve skutečnosti deportována. Z dalších odkazů jsem našla pár archivních fotografií – malá holčička v kabátku, z duhových očí jí svítily nadějné jiskry. Vyhledala jsem i fórum, kde se scházeli pátrači po osudech z 2. světové války. Tam mě zaujala jedna žena, která pátrá po své tetě jménem Vondráčková, věrozvěstka v rodině.
Napsala jsem jí zprávu: „Našla jsem jméno Karolína Vondráčková v deníku své prababičky…“ Neodepsala hned, ale než jsem stačila zavřít stránku, přišla odpověď:
„To je moje mamina sestra. Hledáme ji léta. Prosím, zavolejte mi.“
Sotva jsem vytočila číslo, ozval se pláč. „Nevíte, jak mi pomáháte,“ zadrmolila žena. „Má babička mluvila o sestře, která ‘odešla pohladit nebe’… Ale nikdy jsme to nedokázali potvrdit.“
Druhý den jsme jely do archivu. Společně jsme listovaly dopisy, úředními potvrzeními i pohlednicemi z transportu. Objevily jsme autentický seznam jmen: Karolína Vondráčková tu byla – a po válce se na ní čekalo v západní zóně, ale nevrátila se. Pravděpodobně zahynula při pochodu smrti.
Seděly jsme v podloubí, vzájemně jsme se držely za ruce. Cítila jsem, že prababička mě poprosila, abych její sestru nepustila ze vzpomínek. A teď, díky jedné větě ve starém deníku, jsme odhalily příběh, který měl zůstat zapomenut.
