Článek
Já brával kávu, zapínal televizi, ale ona už mizela po schodech nahoru, aniž by vysvětlila proč. Zvykl jsem si chápat to jako důsledek práce a dlouhých svíčkových večerů, které jí zůstaly z lockdownu.
Jednoho čtvrtečního večera jsem dočumlal e-maily a vyrazil nahoru. Zastavil jsem se u ložnice, protože uslyšel tiché šeptání. Zdálo se, že někdo šeptá „Tady jsem… prosím, najdi mě…“. Bylo to tak křehké, jako by ten hlas přímo volal z daleké minulosti. Zaklepal jsem na dveře, ale nic – jen šum jejích dechu a chvění deky.
Opatrně jsem vstoupil na špičky. Markéta ležela zády ke mně, sevřená v peřině. Přistoupil jsem blíž a slyšel jasně slova:
„Nemůžu tu zůstat… oni mě najdou… pomoz mi…“
Zarazil jsem se. Zkusil jsem ji oslovit: „Lásko?“ Odpovědělo mi jen zazdění a pak hlasitý výdech – a ticho. Chvíli jsem váhal, abych ji nechal pokračovat, ale pak jsem jemně zatřásl její rameny. Otevřela oči, jako by se probudila z hlubokého snu. Zírala na mě, zmatená.
„Co… co se děje?“ zašeptala ospale.
„Mluvila jsi. Vidím tu deku rozhrnutou, tys… mluvila jsi.“
Pokrčila rameny: „To byl jen hloupý sen. Promiň, neměla jsem tě budit.“ A otočila se ke zdi.
Nemohl jsem to nechat být. Druhý den jsem se ptal opatrně: „Co ses zdála včera večer? Něco tě trápí?“
„Nic,“ odsekla. „Pracuju moc, asi vyhoření.“
Ale já viděl, jak se jí svírají ruce. A v srdci mi bouřilo: „Není to jen práce.“
Následující noci jsem jí naslouchal. Jednou volala jiné jméno než moje: „Eliško… kde jsi?“ Jindy křičela: „Proč jsi mě nechal samotnou?“ A občas jen šeptala: „Musím zmizet, než přijde tma.“
Když už jsem nevěděl, co dál, rozhodl jsem se pro starý rodinný trik: otevřel jsem její deník. Chtěl jsem najít klíč. Našel jsem tam nápis – datum před deseti lety, pod ním jméno „Eliška“ a vedle „moje sestra, která zmizela“. Markéta popsala celý příběh: jako dítě měla sestru Elišku, o rok od ní mladší. Jednou spolu hrály v lese u babiččina domu, a Eliška zmizela. Hledaly dny strčené mezi křovím a ticho. Nikdy ji nenašly.
Markéta prý nosila vinu – že Eliščino volání nepřeslechla, že jí „udělala něco špatně“. Od té doby v noci slyší její hlas. A až do toho večera mě do toho nikdy nechtěla zatahovat.
Sedli jsme si spolu na postel. Pokoj byl tichý, jen oddech peřin.„Promiň, že jsem o tom nikdy nemluvila,“ řekla tiše. „Ale každý den mě její hlas připomínal, že jsem selhala.“
Vzala jsem ji za ruku: „Není to tvá vina. Uděláme spolu všechno pro to, abys ji našla… nebo alespoň abys cítila, že na ni nezapomněla.“
A tak jsme začali pátrat. Objednali jsme se k hypnoterapeutovi, procházeli jsme zachovalé archivy a mapy lesa. Markéta se naučila poznávat rozdíl mezi nočními halucinacemi a hlasem své sestry. A já? Naučil jsem se, že láska někdy znamená naslouchat tomu, co vyslovit nemůžeme.
