Článek
Vstala jsem, v koupelně si rychle umyla obličej a zamířila do kuchyně pro první doušek silné kávy. Když jsem rozhrnula závěsy, uviděla jsem dvě hrnky – jeden můj s jemným narůžovělým proužkem, druhý modrý, trochu větší, který jsem nikdy nevlastnila. Oba stály vedle sebe na stole, naplněné do stejné úrovně – horké, vonící. Srdce mi divoce zabušilo: včera večer jsem přišla domů zcela sama.
Ohlédla jsem se po bytě. V obýváku byla ticho, v předsíni stál jen prázdný kabát; v ložnici se na posteli válela moje noční košile. Od včerejšího večera jsem neslyšela jediné šustnutí ani kroky, netušila jsem, jestli jsem to náhodou sama někdy nevzbudila při noční cestě do kuchyně. Přístroje spící; topení tiše bublalo. Nikde nikdo.
Večer předtím jsem se navečeřela a pustila si film, potom jsem ve tři ráno nahlédla na hodiny: bylo pět minut po jedné. Vzdychla jsem, cítila jsem únavu, ale víc než to mě pohltila zvláštní úzkost, jako by někdo dýchal vedle mě. Zvedla jsem se z gauče, v ruce hrnek s poloprázdnou kávou, ale v tom okamžiku – nic. Jen křik mého vlastního dechu.
Když jsem dnes ráno opatrně vzala modrý hrnek, okusila jsem víc než kávu – byla to chuť té mojí, přesně podle mé oblíbené směsi, ale s podivnou příměsí citronového aroma, které sama nepoužívám. Cítila jsem přitom náhlou děsivou naději: že nejsem úplně sama. Že tu někdo byl, chtěl mi udělat společnost.
Připomnělo mi to večery, kdy můj manžel ještě žil. Po jeho smrti před rokem jsem tu noc po nocích bloudila bytovým labyrintem – kabáty na židlích, připomínky společných snídaní, dva talíře vedle sebe. Už dávno jsem si slíbila, že si dám pauzu od vzpomínek, ale dnes ráno jsem se neubránila slzám.
Rozhodla jsem se vzít modrý hrnek do ruky a přinést ho k oknu. Slunce už bylo vysoko, svítilo do místnosti a hrnek odhalil jemné prasklinky v glazuře. Jakoby čas na něm zanechal otisk – a ty prasklinky mi připomněly pocit, že minulost nikdy úplně nezmizí. Položila jsem hrnek zpět, přikryla jej mou oblíbenou utěrkou a šla si nalít čerstvou kávu do svého růžového šálku.
Ten den jsem v práci vyprávěla kolegyním o dvou hrncích. S úsměvem mi radily, že asi šlo o omyl úklidové služby nebo o nějaký dodatek od sousedů. Ale já v to věřit neuměla. Když jsem se večer vrátila, našla jsem na stole jediný hrnek – ten růžový. Modrý zmizel.
Teď vím, že to ráno nebyla chyba. Byl to odkaz k rituálu, který jsem s manželem měla: sdílet první kávu, povídat si o plánech, vyměňovat si úsměvy. A i když on už tady není, modrý hrnek mi připomněl, že láska někdy může zanechat svou stopu – a rituál může být ten nejjemnější způsob, jak s ní znovu navázat spojení.
